{title: Setkání s A. S. Puškinem}
{subtitle:Jaromír Nohavica}
{subtitle:Bulat Okudžava/Jaromír Nohavica}

{c:1.}
Co bylo, je [Am]pryč jednou [E7]provždy, a stesky jsou [Am]k ničemu,
každá epocha [C]má vlastní [G]kulisy, herce i [C]kus
|: [A7]a líto mi [Dm]je, že už [G]nikdy se nesetkám [Am]s Puškinem,
nezajdu si [E7]s ním na čaj do bistra U sedmi [Am]hus. :|

{c:2.}
Dnes už nechodíme, jak zastara bosáci, naboso,
řvou motory aut, my z oken sčítáme galaxie
|: a líto mi je, že už po Moskvě nejezdí drožkáři
a nebudou víc, nebudou, a to líto mi je. :|

{c:3.}
Před tebou se skláním, má bezbřehá epocho poznání,
a vzdávám ti hold, lidský rozume nad rozumem,
|: a líto mi je, že jak dřív se i dnes bůžkům klaníme
a na kolenou bijem hlavami o tvrdou zem. :|

{c:4.}
Podél našich cest dlouhé aleje vítězných praporů,
náš boj za to stál, my máme vše, za co šli jsme se bít
|: a líto mi je, že se stavějí pomníky z mramoru
a vyšší než my, vyšší než veškerá vítězství. :|

{c:5.}
Co bylo, je pryč, vyjdu ven na špacír, koukám: noc je tu,
vtom zničehonic vedle Arbatských vrat u vody
stojí drožkář a kůň a pan Puškin jde po prázdném prospektu,
já krk za to dám, zítra že se něco přihodí..