{title: Modrá knížka}
{subtitle:Karel Plíhal}

{c:1.}
Celý [D]svět je náhle[Dmaj7] beznadějně[Em] šedý[A7],
bloudím[Em] ulicemi [Emaj7]zoufalý a [Em7]bledý,[A7]
všude [D]vidím mládež [Am]odvedenou, [B7]veselou a [Em]bodrou,
[G]a jenom mně [Fdim]dali knížku m[Em]odrou.[A7]

{c:2.}
I ten Prouza, co se pomočívá denně,
spěchá oznámit tu šťastnou  zprávu ženě,
Václav zase v Mikulovské  opíjí se s tchánem,
už se vidí nejmíň kapitánem.

{c:3.}
Všude v parcích vidím šťastné kamarády,
jak se seznamují s vojenskými  řády,
mezi nima také Novák, no  ten se skleněným okem,
zkouší chodit pořadovým  krokem.

{c:4.}
Podroušenej Viktor tančí s Hugem kankán,
Viktor bude spojař, Hugo  zase tankán,
a ten Jarda, kterej nedokončil  ani osmiletku,
hodil po mně láhví se  zvoláním „zmetku!“

{c:5.}
Nadarmo si říkám: Karle, nešil,
jenomže já se na tu vojnu  tolik těšil,
marně u odvodu doktorovi obálku  jsem dával,
prej mě nevezmou, že mají  velkej nával.

{c:6.}
Jak to vysvětlím své milované Blance,
ráda se chlubívala, že má  chlapce brance,
máma bude brečet, táta  rozdupe mi hračky,
už se, chudák, tolik těšil  na odznáčky.

{c:7.=1.}
+ [A7]modrou, [D]modrou ...