{title: Ještě není tma}
{subtitle:Druhá tráva}
{subtitle:R. Křesťan / B. Dylan}

{c:1.}
[E]Padají stíny, ale [A]není kam se [E]hnout,
nedá se spát ani [A]zapome[E]nout,
[B]mám pocit, [A]jako bych měl [G#m]duši z oce[E]li
[C#m7]a že mé jiz[B]vy ani [A]slunce nezce[E]lí.
[B]Není kam [A]jít, i když by [G#m]bylo na ča[E]se,
[C#m7]ještě není [B]tma, ale [A]stmívá se[E].

{c:2.}
Svůj pocit lidství jsem nechal někde v polích,
jako by za vším, co je krásné, bylo něco, co bolí,
přišel mi dopis, tak milý, samý cit,
napsala prostě, co měla na srdci.
A já už ani nevím, jestli ji poznám po hlase,
ještě není tma, ale stmívá se.

{c:3.}
Viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu,
šel podél řeky až k břehům oceánu,
padl jsem na dno světa, níž než umím říct,
a v lidských očích už nehledám vůbec nic.
Jako by pravda byla vadou na kráse,
ještě není tma, ale stmívá se.

{c:4.}
Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl,
všem se zdá, že se hýbám, jenže jako bych otupěl.
Jen stojím a myšlenky mi běží buhvíkam,
už ani nevím, pred čím sem utíkám.
I modlitba mi zní jen jako vítr ve vlasech,
ještě není tma, ale stmívá se.