První dobrodružství nám uchystaly hned České dráhy výlukou na trati Praha – Cheb. Inu stalo se, že jsme kousek před Stříbrem přesvědčovali přistavené smluvní autobusové dopravce, že osm kol je přece nezabije. Podařilo se a my jsme mohli své miláčky naskládat do zavazadlových prostor a v Plané je zase přeložit do vlaku. Co bychom neudělali pro povyražení spolucestujících… V Chebu vystupujeme s mírným zpožděním již za tmy, fotíme se před nádražím a vyrážíme do černého Chebu. Stačí jej projet dvakrát a už víme, kudy máme jet. Ubíráme se na obec Hrozňatov, kde hodláme v blízkém lese odložit svá těla. Nicméně v Hrozňatově se nám do cesty staví otevřená hospoda. Snažím se být přísná – jedno a jedem, ale nějak se nám nedaří odolat nabízenému guláši a hořícímu ohni na zahradě. Hostinský je milý, ptá se, kde budeme spát a když tak neurčitě mlžíme, nabízí nám, jestli nechceme přespat u něj na zahradě. Stejně potřebuje někoho, kdo by mu udržoval oheň na zítřejší prase. Jo, a kola nám zamkne do hospody… No, pivo dalo pivo a nebylo, co řešit.

V noci trochu zima od vody, ale jinak se spalo náramně, ráno jsme dostali polívku, čaj a na co jsme si vzpomněli a věděli jsme, že lepší část dne je za námi… Záhy za Hrozňatovem uhýbáme na signálku a s ní napříč vrstevnicemi lesem. Po spíše méně kvalitních cestách postupně stoupáme až pod strašnou horu Dyleň a po rozbitých cestách stále dál. Styk s asfaltem mizivý, s místním obyvatelstvem neřkuli pohostinstvím zrovna tak. Štěstí máme až pozdě odpoledne v obci Branka, kde nám pán v prapodivném rekreačním zařízení nabízí párky a klobásy, báječnou chodovarskou limonádu a vlídný stín slunečníku

Odtud se opět zanořujeme do lesa a opouštíme asfalt. U křížku ve Staré knížecí huti necháváme Milanovi a Alče vzkaz v knize, který by jistě doznal své pointy, kdybychom jim o tom nezapomněli říct… Přes zaniklé německé osady pomalu vyjíždíme i na asfalt a večer se dostáváme do obce mého dětství, do Nových domků. Rozhodujeme se den zakončit tam, protože pod Rozvadovem už to nevypadá na spaní dobře. Přes mé předpovědi, že Nové domky jsou řiť a nic tam není, hned na začátku nás vtahuje hájovna a penzion U Huberta. Podnik sice dražší, nicméně kvalita kuchyně rozhodně odpovídající ceně. Ochutnáváme celý jídelní lístek. Večer nás tiplice zaženou dovnitř a já celý večer setrvávám v družném hovoru o poměrech v Nových domkách.

Dozvídám se leccos o bývalých sousedech a odvážím mnoho pozdravů babičce. Večer si kousek za penzionem nacházíme kus lesa, kde se ukládáme k spánku. Po předchozí noci chceme, aby to bylo někde v lese a vysoko, aby nám nebyla zima. No, zima nám rozhodně nebyla. Naše strašné trápení ukončil v půl páté ráno Vašek větou: „Nedělejte, že spíte. Balíme a jedem!“ Celou noc jsme se všichni potili do spacáků, z kterých jsme nemohli vystrčit ani kus holé kůže, na kterou se okamžitě vrhaly tiplice rodu mikrokurvy. Pro zpestření se kolem nás ještě motali divočáci. S hlavami v ručníkách jsme zabalili a za ranního kuropění jsme prchali ztichlou vesnicí štváni každý osobním hejnem tiplic. Věřím, že hmyz dokáže přivést i velký dobytek k šílenství a bídné smrti. Bohužel z mého nachystaného vyprávění o dětství na chalupě v Nových domkách nebylo nic, z pozdravů sousedům od babičky také ne. Na silnici mezi Novými domky a Rozvadovem jsme shlédli východ slunce a vyčerpáni jsme vpadli do pumpy v Rozvadově. Udivený prodavač nám prodal umělohmotné croisanty, čokoláda z automatu a ruská telenovela byla jenom vkusným doplňkem naší vkusné snídaně.

Z Rozvadova uhýbáme do lesa, kde se opět necháváme žrát od další havěti a mezi orosenými loukami vjíždíme do obce Železná. Tato skýtá vietnamské tržiště, pumpu, hraniční přechod a parkoviště. Je sedm hodin ráno a my už máme v nohách 20 km. Na asfaltové parkoviště svítí slunko a hlavně tu nejsou žádně mikrokurvy ani jiný bodavý hmyz, a tak shledáváme tuto plochu vhodnou k druhé snídani a asi hodinovému odpočinku s obrubníkem pod hlavou. Mírně osvěženi pokračujeme v jízdě střídané s tlačením na vrch Pleš. Stoupání je úmorné, nahoře krásně prosvícený starý sad. Pod Pleší přepadáme hospodu v domnění, že je málem poledne. Paní je moc hodná, a tak nám otvírá už v devět a servíruje čaje na terasu. Opět nás sklátila únava, usínáme na stolech. Od Pleše se motáme už víceméně po asfaltu a přes Rybník, Hraničnou, Novosedly, přijíždíme hladoví do Nemanic. Místní hospoda dělá čest názvu vsi a Ruda nemá rád komplikace, a tak se po vlastním chlebu se sýrem přesouváme přes Nemaničky do Lískové. Tam už je hlavní silnice a hraniční přechod, takže kromě trpaslíků tam dostaneme i něco z Böhmische Küche. Ale palačinky měli dobré. Potom kousek po hlavní a záhy uhýbáme do lesa vstříc poslednímu strašnému výšvihu etapy. Horko dosahuje vrcholu, je těsně před bouřkou, šílení hmyzu kolem našich zpocených těl kulminuje. Někteří je při tlačení kol do vrchu tupě snášíme, jiní s kvílením vykopáváme své údy s cílem hmyz odehnat. Nic nepomáhá. Kolo těžkne. Krev tepe ve spáncích. Mouchy bzučí. Čí to byl proboha nápad?! Asfaltka se láme kus pod vrchem Čerchov a odtud už jenom dolů. Do České Kubice sjíždíme už za deště. Fotka před nádražím, převlíct a už nám jede vlak. Přestupujeme v Domažlicích a v Plzni, kde máme ovšem spoustu času – výluka na trati do Chebu paralyzuje celé Plzeňské nádraží i náš spoj. Večer usínám s obličejem jak po neštovicích a neustále slyším v uších temné bzučení…

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• dopisy z cest
• kolem Česka
• zpěvník
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 17.5.2012, 22:57:53