Opravdu dlouhý zápis z průběhu čtvrté etapy objezdu republiky

Datum konání: 5. 5. - 8. 5. 2006
Sekce: Stalo se
Autor: Petr
Vloženo: 22.2.2007
Upraveno: 20.5.2007

Stejně jako se již stalo tradicí podávat hlášení o průběhu dlouhodobého etapového dvacítkového podniku Okolo Česka, stalo se tradicí nemenší podávat jej s výrazným zpožděním. Tentokrát je to více než osm měsíců, kdy jsme v onen páteční večer, v den jedenašedesátého výročí Pražského povstání nastupovali do vlaku směr Děčín a Ostrov nad Ohří…

Pátek 5.5.2006

Počet účastníků byl rekordní, děčínský rychlík naši desetičlennou skupinu s koly a bagáží sotva pobral. Naštěstí na náš Velký Kriváň (trojici nadprůměrně vyrostlých Milana, Miishi a Tomáše) si netroufl ani průvodčí ani držitel průkazu ZTP/P a pohodlně usazeni v kupé dojeli jsme až na děčínské nádraží. Ačkoli, časový odstup mne nutí připustit, že jsme možná seděli na cyklobrašnách v uličce. Někde u Chomutova padla na rozkopanou krajinu vůkol černá tma a v Ostrově by nás bylo přivítalo jen ospale zívající nádraží, nebýt objednaného řidiče a hrdého majitele dodávky v jedné osobě. Možná to bude vypadat hloupě, ale všichni jsme měli ještě v živé paměti loňský sjezd z Božího Daru přes Jáchymov do Ostrova: byl dlouhý a prudký! Představa, že bychom měli teď v jedenáct večer sednout na kolo a vyrazit opačným směrem, tedy vzhůru do Božího Daru, nás děsila už od podzimku a nikdo se nijak nebránil myšlence motorizovaného odvozu.

Ostrovan nás nadvakrát vyvezl až do útulné náruče božídarského penzionu Čáda, kde jsme se setkali s posledním chybějícím členem výpravy, Pavlem J. Ten si totiž napracovával předchozí etapu a během čtvrtku a pátku si jen tak lážo plážo sám odjel trasu z Děčína až sem. Na Boží Dar prý dorazil někdy během odpoledne. A to prý nijak nespěchal, šílenec!

Sobota 6.5.2006

Ráno jsme lehce posnídali a jelikož byl Milan ještě plný organizátorského entuziasmu, dokázal i jedenáct lidí popohnat tak, že jsme okolo deváté vyráželi vstříc novým zážitkům. (Ne že bych si to pamatoval tak přesně, ale podle času pořízení první dokumentační fotografie jsme byli v 9:19 už v sedle. Jinak bych tomu sám nevěřil.)

Cesta sice začala milosrdně z kopce údolím Černé po silnici do Horní Blatné, bylo nám to ale prd platné, neboť jsme ji záhy opustili a vnořili se do krušnohorských hustolesů, abychom se nějak nepatřičně nevzdálili od německé hranice. Varování přišlo záhy v podobě zbytků sněhu ležícího na cestě, ale nenechali jsme se jen tak odradit. A neodradilo nás ani vzápětí těch několik mnoho smrků na zem padlých, které jsme prostě obešli či v některých případech i přejeli.

Ilustrační obrázek
Odměnou nám pak byla velmi příjemná Kaffenberská cesta směřující po vrstevnici kamsi směrem k hranici a pak dále do jistě nevlídných a hlavně nám na této akci zapovězených luhů německých.

Těsně před hranicí jsme narazili na pěkný Český Mlýn, u něhož nějaký německý chasník štípal dřevo a se zájmem pozoroval, jak opouštíme pohodlnou cestu do Němec a vydáváme se podle hraničního Komářího potoka (známého zde v Sudetách asi spíše jako Mückenbach) čtyřkilometrovým stoupáním kamsi kolem Holubích skalek na rozcestí Nad Zlatým kopcem.

Milovská silnice (přesněji asfaltovaná lesní cesta) nás potom krásným sjezdem podle Podleského potoka dovedla až do hraniční obce Potůčky. Slunce hřálo, vzduch se jarně tetelil nad barvami zářícími ze stánků všudypřítomných asijských trhovců a byl čas oběda. Příjemně jsme si odpočali nad řízkem a pivem a namísto odpolední siesty jsme městečko opustili a znovu se opřeli do pedálů směrem na jih proti proudu Blatenského potoka, abychom následně hned po projetí vesničky s varovným jménem Stráň odbočili do stráně na jeho levém břehu. Lesní cesta, zvaná zde Máslová, nebyla určitě pro žádná máslíčka a poctivě nabírala výšku a po pěti kilometrech nás milosrdně vypustila na cestu Bučinskou, která je součástí Krušnohorské lyžařské magistrály.

Lyžařská magistrála zbavená sněhu i lyžařů je pro cyklistu požehnáním a není divu, že nám zvlněná cesta po temenech a skloněných šíjích krušnohorských kopců rychle ubíhala.

Ilustrační obrázek
Netrvalo dlouho a v Jelení jsme najeli na skutečnou silnici, která nás bezpečně vedla mezi místními mokřady a slatinami, močály a rašeliništi, až nám to nakonec přišlo líto a v bývalé Rolavě jsme se po vyčerpávající jedenáctihlavé debatě nechali zviklat jedním majitelem té zaručeně nejpřesnější mapy, že doprava vede cyklostezka, která je blíž hranici a tudíž bychom ji měli respektovat. Skončili jsme výsledně kdesi v podmáčených loukách pod vrchem Milíře, samozřejmě na dohled od silnice. Asi jsme z té cyklostezky sjeli, či co. Každopádně přímý strategický ústup na pevnou vozovku byl logickým vyústěním této ošemetné situace, zvláště v okamžiku, kdy únava a neustálé dohadování o další trase společně natahovaly už tak přetažené struny našich nervů.

Kousek za Rolavou začíná nádherný a dlouhý sjezd Rájeckým údolím. Byla sice nesměle navržena ještě varianta pokračování po Krušnohorské magistrále, která je blíže hranici, ale znalec místních bažin Tomáš S. dodal odmítajícím pádný argument, řka: „Tam chybí kus silnice a jde se tam bažinou. Ale asi by to šlo projít.“ Nebylo tedy tolik divu, že nás po chvilce Rájecké údolí vyplivlo do náruče obce Stříbrná všechny.

Pravidla hry velela, abychom ve Stříbrné uhnuli doprava na Bublavu a poctivě obkroužili hranici, vstoupily do ní ale dvě další skutečnostia) jakási Tomášova přízeň měla v nedalekých Kraslicích útulnou malou nemovitost, a za b) Tomáš měl od ní klíče.

Těch posledních pár desítek metrů k chatičce bylo sice do vražedného kopce, v němž se nám kola stavěla na zadní, ale vidina klidného spočinutí v nás něco sil ještě vydolovala. Jak se nakonec ukázalo, měli jsme jich ještě tolik, abychom sešli až dolů do vzdáleného centra Kraslic na zaslouženou večeři a několik iontových nápojů na bázi chmele.

Neděle 7.5.2006

Nástup k odjezdu naplánoval Milan na osmou hodinu ranní a ve čtvrt na devět už se mu ve slunečních paprscích řadili první skauti.

Ilustrační obrázek
Krátce nato jsme opět plni elánu vyrazili směrem dolů do Kraslic, minuli včerejší hospůdku a pod Tomášovým vedením zahájili první dnešní stoupání přes Zátiší do sedla pod Počáteckým vrchem, které na třech kilometrech překonávalo téměř třísetmetrovou výšku. Taková rozcvička nám zajisté neuškodí.

Za sedlem jsme vjeli do otevřené a mírně zvlněné krajiny Lubska (odvozeno od místního názvu Luby) a přes Počátky a Kostelní sjeli údolím Zadní Liboce zase o dvě stě metrů níž a krátkým výšvihem přes Zálubí se dostali až do místního střediska, městečka Luby, proslulého čtyřsetletou historií výroby smyčcových nástrojů, za níž komunistické hospodaření kdysi udělalo tečku, když ji přeměnila na výrobu funkčních překližkových replik nástrojů strunných. Snad každý kytarista byl svého času hrdým majitelem „španělky“ z dílen národního podniku Cremona Luby (stejně jako patrně každý český dechovkář hraje či hrával na plechy z výrobních pásů Amanti Kraslice).

Ospalým městečkem, hovícím si v poklidném nedělním dopoledni, jsme hladce projeli (ačkoli jedno malé od cesty jsem si neodepřel) a zamířili podle potoku Lubinka do nevysokého Lubenského sedla, hostícího hraniční přechod do Německa. Těsně před závorou (těsně dle cyklistických měřítek, čili zhruba sto metrů) odbočovala ze silničky jakási lesní cesta, která podle mapy byla zpevněná a tedy sjízdná, o níž se ale rostoucí skupina pochybovačů vyjadřovala s obavami, že končí v polích, přesněji řečeno v Bažantnici.

Ilustrační obrázek
Neboť však první skupina měla ne snad pádnější argumenty, ale rozhodně argumenty hlasitější, přeci jen jsme se po té asfaltce vydali a po pěti kilometrech bylo zřejmé, že pravdu měly obě strany: cesta byla kdysi asfaltovaná a končila v Bažantnici. Mapa prostě nelhala.

Nějakým způsobem (samozřejmě podle mapy) jsme se po projetí jakýmsi blátivým úvozem ocitli opět na silnici, a to kdesi za Vackovem. Mohli jsme mít ale opravdu dobrý pocit, že jsme tady hranici obkroužili skutečně poctivě namísto toho, abychom se drželi pouze těch asfaltek, které nejsou slepé a ušetřili si tak devět z těch dvanácti kilometrů cesty z Lubů, od nichž jsme nyní byli vzdáleni pouhé tři kilometry.

Nechtěli jsme si pak nějakou dobu život opět komplikovat a drželi jsme se jen nesporných silnic. Tak jsme dorazili hladce do nedaleké Plesné, kde jsme asi i poobědvali, stejně jako do Skalné a stejně tak hladce jsme minuli odbočku ve Starém Rybníku a nic zlého netušíce jsme mířili na Františkovy Lázně, jimž jsme se přiblížili na kilometrovou vzdálenost, než nám chyba došla a obrátili jsme se zpět ke Starému Rybníku, protože jet rovnou na Vojtanov nám pravidla zakazovala. Aspoň že nám cesta rychle utíkala.

Odpoledne už poměrně pokročilo, když jsme minuli hraniční přechod Vojtanov a ocitli se v Hazlově na prahu Ašského výběžku. Byly čtyři hodiny, do plánovaného nocležiště nám ještě chybělo mnoho kilometrů a sic pomalu, přec neodbytně se začínala hlásit v každém z nás únava. Ale nebylo zbytí, nikdo to za nás nedotáhne, tak jsme se srdnatě začali ubírat k severu přes golfové hřiště na Ovčíně a vesnici Skalka do vsi Výhledy. (Pokud mohu doporučit, na názvy sídel jako Skalka, Výhledy, Na Výšince, Horní Sedlo, Dolní Sedlo, Kopec, Hochberg apod. berte při plánování vašich cyklistických výletů zřetel – jak říká staré kuřácké rčení, „není kouře bez ohně“ a ta jména občas nelžou.) Ve Výhledech byly sice pěkné výhledy, ale už jsme neměli síly se nějak přenáramně kochat a raději jsme pokračovali cestou do Nebes, z níž jsme pak prudce odbočili do Halštrovského lesa. Následoval, pokud se nepletu, velmi příjemný úsek, který do nás vdechl zase trochu života. Tedy, možná za to mohly spíš ty tatranky, ale je jisté, že jízda po zpevněné mírně klesající lesní cestě nádherným hvozdem potěší na duchu a v našem případě i na těle.

V Horních Pasekách jsme pokud vím pokračovali rovně přes silnici a nalákáni předchozí lesní cestou, zvolili jsme pro další postup její pokračování ve svahu východně od Dolních Pasek pár desítek metrů od hranice. Čím jsem si už téměř jist je, že nás tato cesta vyplivla u Doubravy, a s naprostou jistotou mohu říci, že jsme odtud přes Kopaniny dojeli ve čtvrt na sedm do obce Podhradí, kde Milan předem domluvil ubytování v jakémsi penzionu.

K penzionu to bylo (jak jinak) do kopce, ale ten jsme už zvládli s lehkostí v nohou i srdci. Škoda jen, že nás v penzionu nikdo nečekal. Nepomohly telefonáty majitelce (volaný účastník je nedostupný, špatné číslo, halali, tumtudum, stále kvoká…), ani přímá konfrontace s jedinou přítomnou osobou, kterou byl nějaký jednodušší námezdní dělník. Nakonec jsme museli rezignovaně sjet do vsi a začít hledat náhradní řešení. Naštěstí to je obor v němž jsou naše děvčata už velmi pěkně trénovaná a nečinilo jim z mého pohledu sebemenší potíž vnutit majiteli místní „Restaurace U Vency – otevřeno täglich“ myšlenku, že nacpat jedenáct lidí s bágly do pokojíku pro tři osoby není vlastně vůbec žádný problém. Příkladem může být jednání o ceně, kde se rozvinul přibližně následující dialog.
Monča: „A kolik budete za ten nocleh chtít?“
Hostinský Venca: „Nó, já nevim. Kolik byste tak jako dali?“
Monča: „Tak padesát na jednoho?“
Hostinský Venca: „Tak jo.“
Nechali jsme kola schovaná pod kůlnou za hospůdkou a svázaná dohromady asi půl kilometrem cyklistických zámků, kdo chtěl, dal si sprchu a není asi žádným překvapením, že jsme se brzo sešli dole ve výčepu a svou početnou přítomností vyvolali dojem přecpané hospody. Hostinský Venca nám připravil luxusní klobásky, napojil naše vyprahlá těla a až na to, že jevil přílišnou ochotu se bratřit a povídat si třeba o politice, uštědřil nám velmi příjemný odpočinek po dlouhém a namáhavém dni.

Pondělí 8.5.2006

Ráno bylo stejné jako rána předešlá: Milan burcoval k odjezdu a mne nešlo vytrhnout ze sladké náruče spánku. Nakonec jsme ale přeci jen byli všichni připraveni a dokonce se nám peloton rozrostl na třináct lidí o dvojici jakýchsi Alčiných kamarádů, jejichž jména mi bohužel vypadla z paměti a kteří si s námi chtěli užít dne, kdy se jim o hlídání děcka stará místní (ašská) babička, resp. tchýně v jedné osobě.

Vyrazili jsme svižně proti proudu Ašského potoka, čímž jsme si od Kačenky vysloužili nálepku válečných štváčů, a na nejbližší křižovatce se otočili zpět k severu přes Větrov směrem na Smrčinu, která dala jméno místní vrchovině a stejnojmennému přírodnímu parku. Prosvištěli jsme Smrčinu i Studánku a už před půl desátou jsme byli v zanedbaném městečku Hranice. S výjimkou doplnění zásob tekutin v místní prodejně nenabízela Hranice žádný důvod pro zdržení a tak jsme přes sídliště Sídliště opustili hranice Hranice

Ilustrační obrázek
a protože dál na sever už to nemělo smysl, vydali jsme se alespoň na chvíli směrem západním, než jsme před desátou hodinou narazili na první signální cestu.

Signálky vznikaly podél západní hranice v době železné opony a soudruzi pohraničníci po nich chtěli jen pár základních drobností: aby se po nich dalo rychle přesouvat podél čáry a aby byly co nejrovnější a umožnily tak vidět na dálku, zda se někdo nesnaží dostat za kopečky. Dnešní cyklista samozřejmě vítá přítomnost asfaltovaných silniček v hraničním pásmu, je však daleko opatrnější v pozitivním hodnocení jejich přímosti, neboť jejím postranním efektem je naprostá ignorace jakýchkoli terénních prvků: vychází-li přímá linie podle hraniční čáry tak, že musí vystoupat do padesátistupňového kopce, nedá se nic dělat a prostě se tam vydrápe. Přímost linií při studiu nad mapou může vést ke klamu, že další postup bude velmi rychlý, v přímé konfrontaci ale způsobuje chvění kolen, ztrátu morálních sil a často nepřekonatelnou touhu sesednout z kola, nechat jej jeho osudu a vydat se klidně napříč hložím, ale po vrstevnici.

Prvních pár zhoupnutí na příhraniční signálce nás ještě bavilo a vítali jsme jej (alespoň někteří) jako příjemnou změnu rytmu. Postupně jsme si ale začínali uvědomovat, že signálky budou naším osudem po celou cestu Českým Lesem a možná i na Šumavě, a úsměvy mizely z našich lící, nahrazeny zarudlými výrazy udýchaných a zpocených štvanců. Jestli se nepletu, hned při první příležitosti, u Pastvin na rozcestí s příznačným jménem Nad Peklem se dvé Alčiných kamarádů vymluvilo na rodičovské povinnosti a opustilo naše řady spěchaje rozjařeně nejrychlejší cestou do Aše v Aš.

My ostatní jsme se houževnatě drželi signálky a nevzdálili jme se od hranice na víc jak kilometr.

Ilustrační obrázek
Odhlédnu-li nyní od fyzické úmornosti cesty (což už nyní díky časovému odstupu mohu), musím konstatovat, že Smrčiny jsou nádherným krajem s hustými a čistými lesy, s pastvinami, jež jsou střídány loukami rozkvetlými květnovou květenou. V počasí, které nám celou dobu přálo, bylo opravdu potěchou pro oko okoukávat okolí.

Leč nejen dojmy živ je člověk, zvláště potí-li se v sedle, proto když se nám do cesty konečně postavila Aš, kterou jsme už druhý den tak poctivě objížděli, shodli jsme se na nutnosti nakrmit naše zubožená těla a po chvíli úsilí našli příjemnou pizzerii se zahrádkou. Trochu jsme dobyli energii, nechali na chvíli odpočinout nohy, ale času nebylo nazbyt a bylo by nemoudré jím plýtvat ještě u druhého piva.

Záhy jsme se tedy opřeli znovu do pedálů a rozloučili jsme se s Pavlem, který potřeboval být dřív doma a vydal se nejkratší cestou rovnou do Chebu na vlak. Zbylo nás tedy deset. To je pro účely například hlasování počet naprosto nevhodný, ale naštěstí se nikdo nepokoušel takovéto zbytečně demokratické metody do rozhodování o další trase zavádět. Beztak bylo jasné, že se musíme opět napojit na signálku, chceme-li jet co možná nejblíže hranici.

Přiznám se, že následující úsek houpavé cesty Smrčinami mi v paměti splývá v zelenou šmouhu, na čemž má jistě lví podíl i pot, který mi svou solí kalil zrak. Z mapy se tedy nyní dozvídám, že jsme jeli přes místa jako Kozina či Kančí údolí, okolo rybníka Velká žabka apod.

Někde v místech, kde se prý říká Na bahnisku, nás signálka vyvedla z lesa a mířila k úzkému pruhu země mezi hranicí a hladinou vodní nádrže Skalka. Čelo pelotonu si všimlo jak závory na začátku rezervace, tak skutečnosti, že signálka se mění z asfaltované v panelovou, a bez jakéhokoli zaváhání odbočilo po cyklostezce doleva majíc dokonce patrně v úmyslu objet nádrž po severním břehu a jet rovnou do Chebu na vlak. Když si to druhá část pelotonu uvědomila, rozpoutala se hlasitá diskuse o tom, zda se vrátit a jet po panelové signálce („ale podle mapy je to asfaltka!“), zda přejet po dálničním mostu přes přehradu a pokračovat po jejím jižním břehu, či zda pokračovat po severním břehu do Chebu a na začátku příští etapy být nuceni se vrátit sem. Po výměně několika spíš prohlášení než argumentů vyhrála varianta dálničního mostu. Ne že by byla schválena většinou, ale někdo se tím směrem prostě rozjel a debatu prozatím ukončil.

Nakonec to asi nebyla špatná volba. Most byl dálniční jen podle jedné z map a navíc se dalo pohodlně a bezpečně jet po jeho chodníku. Přejeli jsme tedy na jižní břeh a uhnuli k východu, abychom po chvíli v Pomezí nad Ohří zamířili zase k jihu na Dolní a Horní Hraničnou. Není divu, že se po kilometru oddělovala od vytčené silnice signálka, vedoucí blíže hranici, která do našich řad vnesla opět trochu rozruch, podpořený skutečností, že ta „asfaltka“ byla panelová. Ale jet se po ní určitě dalo a blíž k hranici bezpochyby také byla. Jenže už byly čtyři hodiny odpoledne a nás čekala ještě dlouhá cesta domů, takže zvítězily hlasy příznivců silnice. Nutno přiznat, že ta silnice byla v dezolátním stavu, patrně dezolátnějším, než by byla bývala ona panelová signálka. Nicméně nikdo už raději nevířil debatu. V tichosti a postupujícím podvečeru jsme obkroužili Zelenou horu a rychlým sjezdem se vřítili do Chebu.

Ilustrační obrázek
Nějak (na dvě doptání) se nám i podařilo nalézt nádraží a než nám okolo šesté jel vlak, stihli jme tak akorát udělat tradiční cílovou fotografii a koupit do vlaku nějaké občerstvení na zapití zdárného dokončení etapy. „Nic naplat“, shodli jsme se nakonec, „napříště si musíme přesněji domluvit pravidla a pokud to půjde, domluvit se předem, kudy pojedeme.“ A tak jsme se hned ve vlaku začali bavit, kudy to bude, a jak jsme postupně usínali, uvědomovali jsme si v polospánku, že se na tu příští etapu zase těšíme, i když to bude signálka za signálkou.


Štítky: Kolem Česka

Komentáře

Přidat nový komentář

Krátce

Nyní nejsou žádné novinky
Zobrazit všechny

Lilka (27.8., 11:05)

TeoCup je 9. - 11. listopadu.

Kamila (6.9., 14:28)

kde jede na lesní hry? :-)

Alena B. (26.9., 14:47)

Víme, kdy bude TeoCup?

Milan (13.8., 20:07)

Předběžné termíny mých zápasů finále tenisové ligy: ne 14/8 v 9:00 Jirka Rada (Záběhlice), pá 19/8 v 18:00 Mrož (Braník), út 30/8 v 18:00 Martin (Braník)

Milan (20.7., 13:05)

Hola, hola! Zde inzerované koncerty jsou sice obvykle jiného druhu, ale uvítám, kdyby se někdo chtěl přidat k mému koncertního podzimu: 6.9. Wolf Alice, 13.10. PJ Harvey, 8.11. Placebo. Kdyžtak se ozvěte!

Veronika (5.4., 21:20)

jéé díky:-) To mě těší. Živý jukebox hraje téměř cokoliv, takže příště - bude-li nějaké, může být i beatles. A hned mě napadá, co taková DOBRÁ 60. LÉTA...
Vstup do pokecu

Uživatelská nabídka

Login
Říjen 2018
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    
Listopad 2018
PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Hledání

Poslední změna: 18.8.2018, 19:19:55