Asijský zpravodaj 12

Mnoho jarnich pozdravu vsem, kteri se jeste propletaji radkami nasich zpravodaju!

Nejdrive bychom vam chteli moc podekovat za vas neutuchajici zajem a vytrvalost, ktere nam svymi maily stale prokazujete. Opravdu si toho moc cenime a nad kazdou vasi zpravou se tetelime radosti jako male deti. I my se snazime vytrvat v tradici nasich zpravodaju a prichazime za vami jiz s 12. pokracovanim, ve kterem vam chceme popsat dalsi cast nasi cesty Cinou. Za ten mesic, co se toulame cinskou krajinou, jsme tu uz najezdili skoro 4000 km. Podivate-li se vsak na mapu, zjistite, ze jsme zbrazdili jen nepatrnou cast teto ohromne zeme. Z dvaadvaceti provincii jsme doposud navstivili pouze pet. Tim se ale pochopitelne nenechavame nijak stresovat. To je zkratka Cina! Clovek by tady mohl cestovat pul roku a mel by stale co objevovat. My jsme se vsak museli smirit pouze s dvema mesici.

Posledni zpravodaj k vam putoval kratce pred nasi prvni cestou nocnim vlakem. Ta byla opravdovym zazitkem! Uz prijezd na vlakove nadrazi v Pekingu v nas vyvolal velky udiv. Svou rozlohou je totiz nadrazi snad jeste vetsi nez letistni hala v Ruzyni. Nechybi tu ani zarizeni na skenovani zavazadel (to zde maji na vsech nadrazich). Cela hala je rozdelena podobne jako na letisti na mnoho terminalu, ve kterych se pred vstupem na peron zurive cpou davy lidi. Pro nase dlouhe nocni presuny jsme vzdy volili cestovani lehatkovou tridou, coz je i s ohledem na pohodli nejadekvatnejsi nasemu rozpoctu. Lepsi uz je jenom luzkovy vlak, ktery je vsak dvojnasobne drazsi. Priblizne stejne drahe jsou tzv. mekke sedacky. Na sice levne, ale nemistenkove a precpane tvrde sedacky jsme, co se nocnich presunu tyce, asi mali dobrodruzi. Lehatkovy vlak predstavuje vagon, ve kterem jsou v jednotlivych kojich na kazde strane tri lehatka, podobne jako v ceskych vlacich. Koje jsou vsak zcela neuzavrene a postele se nedaji nijak sklopit. Dalsim rozdilem od ceskych vlaku je i cistota, nebot kazdy vagon ma svoji pruvodci, ktera pravidelne vytira, sbira odpadky a myje zachody. A zcela zasadni rozdil je v dochvilnosti (Ceske drahy by se mohly od Cinanu ucit!!!). K mistnimu vlakovemu folkloru neodmyslitelne patri i to, ze je vzdy k dispozici horka voda, kterou zde vari ve specialnich brutarech, pod kterymi topi uhlim. Nejen ve vlaku, ale i vsude jinde temer nepotkate Cinana, ktery by si s sebou nenesl svoji spcialni lahev s cajem. Spravny Cinan take nenastoupi do vlaku bez instantni nudlove polevky, kterou vsude prodavaji primo v plastovych miskach i s vidlickou. Nase termoska a sacek s cajem, stejne tak jako popsane nudlovky, se vyborne osvedcily i nam, a to nejen ve vlaku ale i v hotelich. Vsude je totiz dostupna rychlovarna konvice nebo termoska s horkou vodou. Dokonce i v linkovych autobusech.

K velkemu zazitku z nasi prvni cesty vlakem nepochybne prispeli i nasi spolucestujici. Ackoli Anglictinou prilis vyzbrojeni nebyli, dali se s nami do bujareho rozhovoru. Zprvu jim v tom vydatne pomahal alkohol, pozdeji se vsak stal spise prekazkou. Konverzace se tak pozdeji omezila pouze na stale se opakujici frazi: I want to drink with you a I am sorry, my English is very very poor (Chci s vami pit a Moje Anglictina je velmi velmi chaba). Na otazku kolik piv tak normalne vypijeme, jsme neprozretelne odpovedeli po pravde. Nasi novi pratele nam pak naobjednali vsechna ta piva a chteli, abychom je vypili. Od uplneho opiti nas zachranilo pouze to, ze ve 22.00 se ve vlaku vzdy zhasnou vsechna svetla. Pruvodci tak odvedla totalne opile spolucestujici k jejich lehatkum a my jsme tak byli usetreni velke kocoviny.

Po tech 30 dnech pobytu v Cine si troufame rici, ze uz jsme konecne vychytali vetsinu potrebnych triku umoznujicich zde cestovat za rozumne naklady. Mozna vam zni divne, ze po vice nez trech mesicich cestovani s batohem, mame jeste co vychytavat, ale Cina je uplne jina. Nezavislym cestovatelum se otevrela teprve nedavno a kategorie batuzkaru tu zdaleka jeste nema sve misto tak, jako vsude v JV Asii. Tam jsou pro ne pripravena primo specialni gheta, ve kterych jsou vzdalenosti od jednoho levneho hotylku k druhemu radove desitky metru. Tady si vetsinou najdeme jeden osamoceny levny hotylek a k druhemu to je pres cele mesto. Nabidky vyletu k okolnim turistickym lakadlum sice visi v kazde recepci, jsou vsak nehorazne predrazene. Je tedy nutne zorganizovat si vlastni dopravu linkovymi autobusy, ktera vychazi priblizne na tretinove naklady. O vsem je take nutne vytrvale smlouvat a peclive si hlidat, kolik za to plati mistni (obvykle se jich ptame na cenu drive nez prodavacu). Za nase zapadni ksichty se totiz mnohokrat plati prirazkou. Co vsak nejde uhlidat ani nijak obejit, jsou nehorazne vysoke vstupy, kterymi je Cina proslula stejne jako svymi krasami. A plati se za vsechno: za mestske parky, pamatky i prirodni krasy. Naprosto neuveritelne jsou i priplatky za nadstandartni servis. Chcete si uderit do zvonu, zaplatte. A nikoho tu zrejme nezajima, ze zazvoneni je soucasti budhisticke modlitby. Chcete si sahnout na 2000 let starou sochu a vyfotit se v jeji tesne blizkosti, zaplatte. Zajimalo by nas, ktery bolsevicky zmrd o cene vstupenek rozhoduje, protoze jejich vyse vzajemne naprosto nekoresponduje s rozlohou, vyznamem ci cetnosti pamatek v okoli. Kolikrat jsou mezi nimi az radove rozdily, ackoliv se jedna o temer stejne objekty. Ale i na to jsme si uz zvykli a radeji se uskromnime jinde. Malou utechou nam je i to, ze mistni zde na rozdil od okolnich asijskych zemi plati za vstupy naprosto stejne jako my. Jinak obecne turisticka infrastuktura je tu na velice vysoke urovni a to predevsim diky ohromnemu mnozstvi naruzivych cinskych turistu. Vsechny pamatky tu jsou perfektne udrzovane, je u nich mnozstvi podrobnych popisu i v Anglictine a k vetsine z nich jezdi specialni autobusy.

Dost bylo obecnych dojmu. Pojdme do Ping Yao, maleho mestecka v provincii Shanxi. Je to krasne mesto s osobitou atmosferou, v jehoz stredu dosud zije kouzlo poklidne stare Ciny. Rozlehle historicke centrum je obehnano mohutnou 6 km dlouhou zdi s mnoha straznimi vezemi a branami. Udajne se jedna o posledni kompletne zachovalou mestskou zed z Mingske dynastie (1368-1644). Uvnitr hradeb se stale dochoval stredoveky raz. Mezi malymi kamennymi domky s bohate vymalovanymi drevenymi prucelimi jsme jen tak bloudili a potkavali pri tom remeslnicke dilnicky, obchudky se starozitnostmi i mnozstvi starousku bavicich se na ulicich ruznymi hrami. Krome mnoha chramu a palacu je v historickem centru i mnozstvi hotylku a restauracek, ktere jsou vsechny stylove take ve starych domech. V jednom takovem hotylku jsme se ubytovali i my. Byl to primo palac s nadvorim, z jehoz sten na nas zavanulo nejen stari davnych stoleti, ale i poradny chlad. Stylovost pokojiku s mozna starymi obrazy, porcelanem, dobovym nabytkem i vyvysenym podiem- mistem na spani- vsak byla vykoupena cenou zimy, se kterou si neporadilo ani na plny vykon pustene topeni. Jedna noc se ale dala prezit. Tu nasledujici uz jsme opet travili ve vyhratem vlaku cestou do Xianu.

Mesto Xian hledejte ve stredni Cine v provincii Shaanxi (pozor, nezamenovat s provincii Shanxi). Mesto bylo vice nez tisic let centrem Cinske rise a sidlem davnych dynastii. Kdysi bylo take konecnou zastavkou na Hedvabne ceste. Ackoliv mesto je pruvodcem Lonely Planet i nasim cestovatelskym guru I. Brezinou velmi opevovano, nas prilis nenadchlo. Nepochybne za to muze prave to, ze jsme sem prijeli z tak krasneho mista, jakym je Ping Yao, a ocekavali od Xianu neco podobneho. Prestoze mesto je vice nez 2000 let stare, pamatek tu neni tolik, kolik by se dalo ocekavat. Mestu spise dominuje moderni zastavba, ktera je i v centru obehnanem opet mohutnymi obrannymi zdmi. Krasna a starobyla Bubnova a Zvonova vez stoji jako osamocene chudinky uprostred kruhoveho objezdu vedle vystredni budovy McDonalds a rady hotelu a obchodnich domu. Snad kdysi malebna muslimska ctvrt, drive plna jednopatrovych domku, je dnes uz z vetsi casti prestavena v nekolikapatrove okachlikovane cinzaky, jenz nenabizi zrovna atmosferu, kterou jsme tu hledali. Sve kouzlo vsak ctvrt uplne neztratila a urcity dotek exotiky prinasi alespon zahalene zeny, chlapici v cepickach, nadherni vousati starci a predevsim stanky s jidlem. Objevili jsme tu nekolik ulicek plnych minikuchynek, ve kterych se pripravovali same lahudky. No, co vam budeme vykladat, opet jsme byli ve svem zivlu a jen ochutnavali a ochutnavali.

Centrem muslimske ctvrti je Velka drevena mesita (Huajue Xiang) z roku 742 s nadhernym nadvorim poskytujicim opravdovou oazu klidu. Stejny den jsme se jeste vypravili za hradby k dvema vezovitym stavbam: nejdrive k Male a pozdeji i k Velke husi pagode. Obe jsou mnohapatrove a svou vyskou chrabre konkuruji okolnim mrakodrapum. Velka husi pagoda (Da Ya Ta) z roku 652 se kdysi proslavila jako ukryt budhistickych suter. V jeji blizkosti nas nadchla fontana, na ktere se k nasemu velkemu stesti prave rozehralo uchvatne vodni predstaveni doprovazene hudbou. Bylo to neco jako nase Krizikova fontana, ale samozrejme mnohonasobne vetsi (tady v Cine je holt vsechno vetsi). Vedle vodnich trysek jsme si vsimli barevnych svetel a zjistili, ze se pravidelne konaji i vecerni predstaveni. Nevahali jsme sem vyrazit znovu hned druhy den vecer. A rozhodne jsme nelitovali. Kupodivu se tu ani nevybiralo zadne vstupne.

Nasledujici den jsme vyrazili asi 40 km za Xian k hlavnimu turistickemu magnetu stredni Ciny, ktery predstavuje armada Terracottovych bojovniku. Tento unikat byl nahodne objeven teprve v roce 1974 a je povazovan za vubec nejvetsi archeologicky objev 20. stoleti a zaroven dalsi div sveta. Jedna se o 2000 let starou armadu vojaku z palene hliny, kterych bylo do dnesniho dne odkryto pres 2000, a predpoklada se, ze pod zemi je ukryto jeste dalsich 6000 soch. Vsechny sochy vojaku jsou v zivotni velikosti, kazdy z nich ma jinou tvar a oblek podle hodnosti. Vojaci v rukou drzeli ruzne druhy skutecnych zbrani, nad jejichz zachovalosti a ostrosti cepeli pry archeologove jenom zasnou. Tyto zbrane jsou vsak dnes skryty pohledum verejnosti a ulozeny v depozitarich. Krome soch bojeschopnych vojaku v nekolika ruznych polohach bylo v miste nalezeno i mnozstvi soch koni taktez v zivotni velikosti, zaprazenych do drevenych povozu i s pravymi uzdami a opratemi. Vsechny keramicke sochy byly dokonce puvodne nabarveny. Barva se vsak na vetsine z nich nedochovala. Armada vojaku byla umistena na dlazdene podlaze v 5-7 m hlubokych zakopech. Zvrchu byly jamy zakryty kmeny stromu, prevrstveny ratanovou rohozi a zahazeny hlinou, coz nepochybne prispelo k zachovani tohoto dila. Jiste se vam uz neodbytne dere na mysl otazka, jaky vyznam mel cely tento monstrozni projekt. Odpoved je jednoducha, lec modernimu cloveku mozna tezko pochopitelna. Tato obri armada hlinenych vojaku mela chranit nedalekou hrobku cisare Qin Shihuanga, ktery ve 3. stol. pr.n.l. poprve sjednotil celou Cinu. Je neuveritelne, jakou silenou namahu lidstvo vynalozilo k vytvoreni neceho, co po te zakopalo hluboko pod zem a ukrylo pred zraky pozemstanu. Diky nahodnemu objevu vsak dnes mohou miliony lidi rocne obdivovat tento skvost, pokochat se pohledem na vznesene tvare vojaku a obdivovat propracovanost del starych socharu. Jedna se opravdu o velmi impozantni zalezitost. Zazitek z tohoto mista je o to vetsi, ze sochy se nachazi na puvodnim miste nalezu primo v hlinenych zakopech. Vsechna tri naleziste byla pouze zastresena obrimy halami. Na miste je mozno primo pozorovat, jakym zpusobem stale probiha odkryvani. Vedle kompletne zrestaurovanych stojicich soch jsou zde k videni i jejich fragmenty vycnivajici z haldy hliny, a nektera temer nedotcena mista cekaji teprve na sve odkryti.

Nasledujici den v Xianu jsme si zajeli prohlednout nadherne malovany taoisticky klaster Osmi nesmrtelnych a jeste na chvili jsme znovu zabloudili do muslimske ctvrti nasat trochu atmosfery a oblazit nase chutove poharky. V podvecer jsme jiz uhaneli vlakem do 650 km vzdaleneho Chengdu. Sestnactihodinova cesta nam ubehla tak rychle, ze jsme malem nestihli vystoupit. Tak velkym presunem na jih jsme i trochu pomohli uspisit prichod jara, a tak jsme se uz ve vlaku mohli radovat z pohledu na cerstvou zelen, rozkvetle lany a po prijezdu se mohli nadechnout nejen sveziho, ale predevsim tepleho vzduchu.

Chengdu je hlavnim mestem Secuanske provincie, ktera je Cinany nekdy oznacovana jako Nebeske kralovstvi. Tato provincie je udajne nejtypictejsi a nejkrasnejsi casti Ciny, ktera je mimo malebnych terasovitych policek proslula i velmi palivym jidlem. Secuanci pry jsou stejne vrouci jako jejich kuchyne.

Samotne Chengdu je opet ohromne mesto, jehoz historicke casti jsou spise ve stinu moderni zastavby. Pro nas se toto mesto stalo predevsim zakladnou k vyletum do jeho okoli, ikdyz jsme zde zprvu vykysli hnedle tri dny. Krome nezbytnych domacich praci, sepsani casti Zpravodaje, jsme si tu i trochu ulitli na nizkych cenach obleceni. Ale samozrejme jsme se vydali i za nejakym tim poznavanim. Navstivili jsme zde taoisticky chram, prilehlou ulicku s drevenymi domky a zavitali do parku plneho jezirek, bonsajovych zahrad, rozkvetlych stromu a cajoven. V parku jsme take potkavali plno lidi nadsene hrajicich stolni hry. Na ty zde narazime temer na kazdem rohu. Cinani jsou totiz neskutecne hravym narodem. Hraji zde snad vsechny generace. Nejpopularnejsi jsou krome karet specialni cinske sachy a hra s nazvem Mahjong. Kdo znate blize Petrusku a jeji vztah ke hram, dovedete si asi predstavit, s jakym zajmem a zvedavosti nahlizi mistnim hracum pres ramena a snazi se vypatrat principy a pravidla her.

V patek 25.3. jsme uz konecne vyrazili z Chengdu za nekterymi lakadly Secuanska. Nejdrive jsme zamirili do mesta Leshan, kde jsme si mimo jine prodlouzili platnost nasich viz. Poteseni z novych viz v nasich pasech, vyrazili jsme nekolik kilometru za mesto ke giganticke sose Budhy, kterou Cinani nazyvaji Dafo. Kratce po vstupu do prilehleho parku se na nas sesypala skupina asi 12-ti letych holcicek, ktere po nas chtely autogramy. Kdyz jsme podepsali vsechny denicky a nabazili se pocitu superstars, trvala devcatka jeste na spolecne fotografii. Nakonec nam ze sameho vdeku koupily jeste kazdemu privesek na pamatku. Byli jsme z toho cely nesvi. To, ze si nas nebo s nami lide chteji vyfotit se nam stava pomerne casto. Bud nas pozadaji o spolecnou fotku nebo se jen tak nenapadne pritoci a vyfoti se s nami. Jednou se s Ondrejem chtela vyfotit jedna nactileta slecna, ktera s toho byla uplne v extazi, ze jsme meli obavy o jeji dusevni zdravi. Blondaty a modrooky Ondrej je pro ne asi neskutecnou raritou.

Budhova socha na nas opet velmi zapusobila. Jak jsme uz zjistili, vsechno v Cine je obrovske a velmi stare. Tato socha neni vyjimkou. Pochazi z 8. stol. a svou vyskou 71 m predstavuje nejvetsi Budhovo zobrazeni na svete. Socha sediciho Budhy je vytesana do utesu nad rekou a je opravdu monstrozni. Clovek vedle ni vypada jako maly mravenecek. Napriklad jenom Budhovy usi meri 7 m. Kolem sochy je z jedne strany do skaly vytesano schodiste, takze sochu je mozne obejit a pocitit tak jeji mohutnost z prime blizkosti. Technicky zamerene navstevniky zrejme zaujme i dumyslny drenazni system, ktery ma zabranit erozi. V okoli sochy se nachazi prijemny park s nekolika chramy, altanky a jezirky. Na vsudy pritomnych skalnich terasach je vytesano mnozstvi dalsich Budhovych zobrazeni a jinych plastik s budhistickymi motivy. V blizkosti tohoto parku je jeste jeden rozlehly park, ktery je spise galerii pod sirym nebem. Primo do skaly tu jsou vytesany tisice soch s budhistickymi ci hinduistickym i motivy velikosti od nekolika centimetru az po nekolik desitek metru. Krom toho je tu i nekolik jeskyni, jejichz steny jsou take bohate zdobeny, a 170 m dlouhy lezici Budha rovnez vytesany do skaly a rovnez nejvetsi sveho druhu na svete. Byl tak dlouhy, ze z mista odkud jsme ho pozorovali, se mi do objektivu vesla sotva jeho hlava.

Po navsteve parku jsme se premistili do vesnicky Baoguo v blizkosti mesta Emei. Nasledujici den jsme se z tohoto mista vydali cestou budhistickeho poutnika na posvatnou horu Emei Shan. Tak, jako k vrcholum vsech posvatnych hor, vede i na tuto horu schodiste. A tak jsme krucek po krucku stoupali snad po milionu schodu, schudku a schodecku. Sami jsme se divili, jak kouzelne scenerie muze takove schodiste, linouci se uprostred divoke prirody do nedohlednych dalek, vytvaret. Cestou jsme navstevovali horske klastery a v nekterych pro stesti zapalovali vonne tycinky. Spolecnost nam zde na nekolika mistech delaly i skupinky divokych opic. Setkani s temito tvory vsak nebylo vzdy uplne prijemne, a tak bylo nutne vyzbrojit se proti jejich drzosti a doternosti holi. Zasli jsme, jak bravurne si opice poradi treba s ukradenou lahvi Coca-Coly. Otevrit si ji a kultivovane vypit jeji obsah pro ni nebyl vubec zadny problem. Zvlastnim fenomenem je i moderni poutnik, ktery pripomina spise vylet nika. Jeho pout zacina dole v udoli nastupem do autobusu, ktery ho vyveze do zastavky lanovky asi 300 m pod vrcholem. Lanovka ho vytahne na kopec a pokud chce na nejvyssi vrchol hrebene, presedne jeste na horsky vlak, ktery ho prepravi az k nejsvetejsimu chramu. Tam se pokloni Budhovi, pomodli, ale hlavne vyfotografuje, a stejnym zpusobem absolvuje cestu v opacnem smeru. Lidi, kteri stoupali k vrcholu po svych, jsme toho dne potkali asi 10 a to byla ke vsemu jeste sobota. No, alespon se nenaplnily nase obavy z masovosti. Celou cestu vzhru jsme sli temer sami a vychutnavali si ticho a klid prirody i klasteru lemujicich poutni cestu. Kdyz jsme se dostali asi do vysky 2500 m n.m., lezel vsude snih. Poprve v tomto roce jsme si tak uzili pohledu do zasnezene krajiny a poradne koulovacky. Ackoliv jsme s tim ani nepocitali, podarilo se nam vstanout na vrcholu jeste tehoz dne. Hlavu jsme slozili ve vymrzlem hotylku. Zima nam vsak v noci nebyla ani trochu, protoze nas prijemne hrala elektricky vyhrivana prosteradla. To je naprosto paradni vynalez, ktery bych rad v budoucnu zavedl i na nasi chaloupce v Krkonosich. Druhy den rano jsme si privstali, abychom spolecne s nekolika desitkami zurivych cinskych turistu privitali vychod slunce a pripomenuli si tak uz po osme den, kterym zacal nas vztah. Pak jsme si chteli vyslapnout na nejvyssi misto hrebene: Vrchol desetitisice Budhu (3099 m n.m.), ale brzo jsme zjistili, ze se tam neda dostat jinym zpusobem, nez horskym vlakem. Znechuceni cenou za tuto dopravu a hlavne skutecnosti, ze bychom si meli poslednich 20 vyskovych metru vest zadek v nejakem vlaku, jsme tuto moznost odmitli. Prestoze by se na posvatne hore nemela rikat sprosta slova, sneslo se z nasich ust na adresu cinskych bolseviku tolik vulgarismu, ze se hora musela otrasat v zakladech. Uprimne nam bylo lito vsech opravdovych poutniku, kteri po svych dojdou az sem a stanou tvari v tvar vlakove zastavce, ktera nasilne ukonci jejich pout tesne pod jejim vrcholem. Holt nejaky chytry inzenyr z Chengdu rozhodl a Cina muze zase na necem ukazat svuj rozvoj a modernizaci. Kratke prsty proti tomuto rozhodnuti melo patrne i UNESCO, ktere ma zastitu nad celou oblasti. Kdyz jsme se dosyta nabazili pohledu na podhuri Himalaje, jemuz dominovala majestatna ledovcova sedmitisicovka Gongga Shan, zahajili jsme sestup. Dolu jsme sli jinou cestou, ktera byla snad jeste opustenejsi a scenerictejsi, skalni rokle hlubsi a klastery mystictejsi. Jeste tehoz dne jsme sesli do vesnicky pod horami, okud jsme se svezli autobusem az k nasemu hotylku s teplou sprchou, kterou jsme opravdu potrebovali. Byl to moc prijemny vylet, kterym jsme po delsi dobe alespon trochu protahli nase ponekud zlenivela tela. Zaroven jsme si vytvorili i osobni rekord v chuzi po schodech. Za dva dny jsme po schodech urazili asi 61 km a zdolali dohromady nahoru a dolu prevyseni 5000 m, tzn. pri prumerne vysce jednoho schodu 15 cm celkem 33 333 schodu!!!

Podobne jako prvni vyroci, rozhodli jsme se i to osme oslavit v cinske restauraci, kterou tady neni problem najit. Jak uz to v zivote lidskem chodi, kdyz si clovek chce udelat hezkou chvili a opravdu mu na tom zalezi, vzdycky se to nejak po Zkratka poprve za tu dobu, co putujeme Cinou jsme nemeli pri vyberu restaurace stastnou ruku a to i presto, ze jsme zvolili ponekud vyssi tridu nez obvykle. Misto objednaneho duseneho kurete se sezonni zeleninou pred nas postavili talir s kurecima kostma a bramborama. Pote, co jsme kosti chvili chroupali a marne na nich hledali kousek masa, a ke vsemu si uvedomili nehoraznou cenu tohoto pokrmu, dosla nam trpelivost a dali jsme to najevo. Po kratke anglicko-cinske vymene nazoru skoncil cely incident nasim odchodem z restaurace pote, co jsme symbolicky zaplatili pouze za salat. Aby nebylo trapnosti malo, zjistil jsem kratce po prichodu do jine restaurace, ze jsem v tom rozcileni na onom miste zapomnel sveho Milaska (fotak). No, to vite, ze s i me pekne dali, ale vydobyl jsem ho na nich zpet a kupodivu me to nic nestalo. Jinak nic proti cinske kuchyni. Ta je naprosto skvela a smakujeme si tu stejne jako v JV Asii. Jen jsme holt jednou narazili na spatnou restauracku a bohuzel to bylo zrovna v den naseho vyroci. Druha volba toho vecera uz byla stastna.

Cely nasledujici den jsme stravili presunem do mestecka Kangding. Vestinu cesty jsme jeli po tzv. Tibetsko-secuanske dalnici. Uz samotna jizda byla fantastickym zazitkem. Silnice chvili vedla orlimi stezkami v prudkych svazich, jindy padla na dno hlubokych rokli, a kam oko z poza okenka autobusu dohledlo, vsude same zasnezene velehory.

Kangding, znamy take jako Dardo, je male mestecko asi v 2700 m n.m. sevrene v hlubokem udoli mohutnymi horskymi stity. Prave timto mestem prochazi hranice etnickeho Tibetu a secuanska kultura se tu misi s tibetskou. Ackoli politicka hranice Tibetu lezi asi 300 km zapadne, vsechny vesnicky a mestecka, roztrousene timto smerem po horach, jsou jiz tibetske. Zakotvili jsme zde ve velmi stylovem hotylku - krasne malovanem tibetskem domecku. Druhy den rano jsme si vyslapli cestou lemovanou modlitebnimi vlajeckami na vrchol nejblizsi hory Paoma Shan s tibetskou stupou. Odtud jsme se pokochali pohledem na mesto i okolni hory a udoli. Pak jsme se trochu courali mestem a navstivili take nadherny lamaisticky klaster.

Dalsi den brzo rano jsme se vydali dale po Tibetsko-secuanske dalnici k nahorni planine Tagong. Netrvalo dlouho a hornata krajina za okenky naseho autobusu se zahalila do bileho zavoje. Protoze snih lezel i na silnici, doslo take na retezy. Prijezd do mestecka ci spise vesnice Tagong byl jednim z nejvetsich zazraku nasi cesty. Jako bychom z autobusu vystoupili primo do pohadky. Vzpomente si na ty nejkrasnejsi fotky a filmove zabery, jake jste kdy videli z Tibetu, a mate predstavu o tom, co se rozprostrelo na tomto miste pred nasimi zraky. Autobus zastavil primo pred velikym chramem obehnanym dlouhou zdi s modlitebnimy mlynky. Tu obchazeli pruvody modlicich se Tibetanu v tradicnich oblecich. Jine jsme zase potkavali modlice se na ulici s prenosnymi modlitebnimi mlynky ci ruzenci v rukach. Tibetane jsou navic snad fyziognomicky nejkrasnejsim a nejcharizmatictejsim narodem, na ktery jsme na nasi ceste narazili. Jsou o poznani usmevavejsi a milejsi nez Cinani. V Tagongu jsme nenarazili snad na jediny dum, ktery by nebyl postaven v tradicnim tibetskem stylu. Vsechny domy jsou kamenne, chybi jim sikme strechy, a kolem oken a dveri maji bohate malovana drevena zdobeni. I nove domy se zde stale jeste pracne stavi z kamene. Okoli mestecka je obklopene nahorni planinou, na ktere se pasou stada jaku a za ni se zvedaji zasnezene kopce. Okolni svahy jsou posety nespoctem modlitebnich praporku, ze kterych vitr roznasi modlitby do kraje. Nadherne pocasi a okolni hrebeny nas neodolatelne vabily k vystupu. Kdyz jsme na nich stanuli, meli jsme Tagong a celou tu nadheru kolem jako na dlani. Po okolnich kopcich jsme se toulali spolecne s mladou Rakusankou, ktera se k nam zde pridala. Vecer jsme zjistili, proc se nam tak tezce dychalo a Petu tak bolela hlava. Dozvedeli jsme se totiz, ze Tagong lezi asi ve vysce 3600 m n.m. Nasim vystupem na prilehle kopce jsme si tak zrejme udelali svuj osobni vyskovy rekord, jejich vysku odhadujeme tak na 3900 m n.m.

Nasledujiciho dne jsme si domluvili vylet na konich a na jejich hrbetech se vydali s pruvodcem po planine k horske vesnici. Pripadali jsme si jako ve snu. Jizda na koni touto uzasnou krajinou dala cele te nadhere jeste vetsi rozmer. Celou dobu jsme pred sebou videli magickou petitisicovku Yarashi Shan a okolni zasnezene kopce, mijeli stada jaku, brodili potucky a strasne si to uzivali. Navsteva tibetske vesnice byla rovnez zazitkem, na ktery se nezapomina. Kazdy na nas maval, smal se a zval domu na navstevu. Pozvani opravdu neslo odolat a tak jsme navstivili alespon jeden domek, ve kterem jsme byli pohosteni tradicnim tibetskym pokrmem tsampa, tj. mouka z prazeneho jecmene s jacim maslem, zalita horkym cajem. Chutna to priserne!!! Ihned nam to pripomnelo slova Z. Thomy, znameho to cestovatele smerem vychodnim, ktery pravi, ze nejdulezitejsi vlastnosti poutnika po Asii je betonovy zaludek. Vzhledem k tomu, ze nikdo z nas si nebyl schopen poradit s celym obsahem misky, zjistili jsme, ze jsme jeste prd cestovatele. Po nesrovnatelne chutnejsim obede ve meste jsme zase na konich vyrazili k lamaistickemu klasteru v horach. Vecer jsme prijali pozvani mladeho mnicha do mistni cajovny. Byl to moc prijemny a zajimavy vecer. Mnich, ktery uz osm let zije jako tibetsky utecenec v Indii, mluvil vyborne anglicky a my jsme se tak od nej a od vsech, kterich si k nam behem vecera postupne prisedavali, dozvedeli mnoho o tibetsko-cinske otazce a jinych vecech. Navsteva teto tibetske oblasti Secuanska byla tak alespon malou naplasti na nas dosud nesplneny sen cesty do Tibetu, ktery mistni byrokracie premrstenymi poplatky stale vzdaluje nasim financnim moznostem.

Na Aprila jsme jen neradi opousteli tento odlehly kout zeme a cely den se presouvali opet do Chengdu. Protoze jsme celych tech osm dnu cestovali jen s minimem obleceni v malem batuzku a sprchu jsme nepotkali tri dny, pachli jsme skoro stejne jako mistni Tibetane. Zde v Chengdu spise odpocivame po tech ponekud intenzivnejsich dnech. Jde ale o odpocinek veru aktivni: krome velkeho pradla nas i dost vysililo sepsani techto litanii. Uprimne obdivujeme vsechny, kteri docetli az sem.

Vcera vecer jsme byli take v mistnim divadle na kulturni show, jak se predstaveni honosne nazyvalo. Byla to zajimava smesice ruznych hudebnich a divadelnich zanru namixovana nepochybne hlavne pro turisty. Krome ukazek cinske opery a tradicni hudby, jsme obdivovali tance masek, akrobaticke vystoupeni, looutkove a stinove divadlo. Ocenili jsme predevsim ruznorodost, nebot takovou cinskou operu je urcite zajimave si chvilku poslechnout, ale uprimne receno si nedovedeme predstavit u ni vydrzet cely vecer.

Zitra uz zvedame kotvy a vyrazime na sever za poznanim dalsich prirodnich kras secuanske provincie v okoli mesta Songpan. Potom uz nase cesta povede pouze na jih, kde se budeme postupne pripravovat na presun do rozpaleneho Thajska.

Mejte se krasne a uzivejte si jara plnymi dousky!

Ondrej a Petra

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka