Poloniny Podkarpatské Rusi

Datum konání: 20. 8. 1999
Sekce: Stalo se
Autor: Administrátor
Vloženo: 17.7.2003
Upraveno: 12.6.2005

Ve dnech 9. 8. až 20. 8. 1999 absolvovali a zaznamenali Marcela, David, Karel, Radek a Zdeněk.

Právě stojíme zhruba 1 m od cedule se slovem Україна. Nenávratně zmizel (asi před 5 m) slovenský patník. No, my se vůbec nebojíme, prakticky jediné co se může stát - při zpáteční cestě nás vyhostí ( a tomu se dá věřit, řekl to přece Zdeněk. Na slovenských hranicích zálibně prolistoval v obou směrech naše pasy pan celník s malým smyslem pro humor. Až se budem vracet, už ho jistě bude mít, protože nás jistě rád uvidí. V autobuse s námi jede ochotný pan průvodčí, který nám nabídl voucher (stojí 150 Kč/den/osoba). Bez díků jsme odmítli, máme přece pozvání od kamaráda s razítkem AБ ОМЕН. ВИХІД - to je nápis na posledních dveřích ukrajinské celnice. Pasportnaja kontrola proběhla nad očekávání hladce. Po odbavení je zakázáno číst cokoli a je přikázáno okamžitě usednout zpět do autobusu. Poslední závora a teď už jen zátarasy, dráty, zátarasy, dráty, ohromná socha визволителя a bilbordy. Aha, tak ještě další závora.

M.

Je 10:20 SLČ ( 10.8.99) a my jsme na Ukrajině. Více psát nelze jedeme po ukrajinské silnici.

11.8.99 - 14:30 kyjevského letního času, krátce po zatmění Slunce. Zdá se, že pesimistické ( či podle některých optimistické ) předpovědi o konci světa se nenaplnily a tento deníček bude tedy mít, kdo číst. Je nejvyšší čas doplnit čas doplnit chybějících více než 24 hodin. takže se vraťme do autobusu. První dojmy z vjezdu na Ukrajinu? Jsme překvapeni jaké tu jsou domy, zahrady, obchody, auta. Téměř k nerozeznání od Slovenska. Deštníčky před restauracemi ovládla i zde dvojice Pepsi a Cola. Nutno říci, že Pepsi vede. Snad jen 20-minutová zastávka na trhu v Užhorodě nám připomíná, že na zprávách o chudé Ukrajině je cosi málo pravdy. Jsme obtěžováni několika žebračkami cikánské národnosti. A pak jsme již opět nasedli mezi naše příjemné spolucestující do autobusu AVTOSAN a dorazily na autobusové nádraží Mukačevo hl. silnice.

Z.

Stejně jako v dobách deníčků slovenských i podkarpatoruský deníček nabírá už od začátku zpoždění. Takže čas na zaznamenání úterního odpoledne nastal ve čtvrtek ráno, protože venku fouká vítr, druhý stan ještě nejeví známky bdělosti (nu, náš z jejich pohledu také není příliš živý) a nechce se nikomu začít vstávat. A to už je 8:00 kyjevského času pryč.

Malý mezistátní autobus nás vyložil v Mukačevě na jakémsi obchvatu na křižovatce, asi 3 km severně od centra. Cesta do města vede bulvárem Džeržinského, tvořeném zleva novými domky "nových Ukrajinců", zprava paneláky a posléze z obou stran přízemními domky. Centrum Mukačeva leží za řekou, v níž se nechá koupat i těžit štěrk, hlavní náměstí a okolí nás překvapuje úpravností, chodníky a vozovky se nově (a dobře) předlážďují, obchody rozhodně nenabízejí jen pověstné regály stejných kompotů a jednoho druhu konserv. Ještě nevíme, jak vypadá venkov, ale vozit batoh jídla do Mukačeva zjevně není nezbytné. Míjíme dvě směnárny bez zastavení, abychom mohli srovnávat kurs - to se později vymstí, když na další už nenarazíme a od nádraží se Zdeněk a Karel musí vracet do centra, abychom měli nějakou místní měnu. Za zaznamenání ještě stojí katolický kostel výhradně s maďarskými nápisy a autobusové nádraží, na rozdíl od užhorodského bez jakéhokoliv náznaku jízdního řádu (to bude tím, že to správné velké autobusové nádraží jsme nenašli). Tak nevíme, kdy a odkud vlastně jezdí autobus nazpět do Košic. Na vlakovém nádraží se konečně odhodláváme k výměně peněz, což ztěžuje zavřená směnárna, Porušujeme veškeré bezpečnostní rady průvodců a dáváme dohromady uprostřed nádražní haly 100 USD na výměnu, pročež se, jak zmíněno, dva vracejí do centra. Zbylí tři hlídají batohy a krátí si čas konversací s žebrákem, který je dlouze přesvědčuje, že je opravdu, ale opravdu velmi potřebný. Nic nedostal, ale se žebráky to tu není vcelku znatelně horší než u nás. Hodinu do odjezdu osobáku do Volovce vyplňujeme vycházkou pod Mukačevský hrad - nahoru to už nestihneme - a Radek posléze kupuje jízdenky (úspěšně), zatímco Marcela shání pitnou vodu (tady se o úspěchu mluvit nedá). O půl páté, asi s čtvrthodinovým zpožděním, nastupujeme do "električky", což je čtyřvozový pantograf tažený dvoudílnou elektrickou lokomotivou VL .. (číslo jsem si nevšiml, VL = Vladimír Lenin). Vagonky už mají nejlepší léta zjevně za sebou, na podvozku je letopočet 1954, interiér cestující zbytečně nerozmazluje (ale: chybějící police na zavazadla postrádá i půlka pražských pantografů 452/052, na dřevěné lavici se u ČD nesvezeme teprve asi třetím rokem a místním takovýto komfort, zdá se, vyhovuje, alespoň lze naložit i hromadu brzdových špalíků nebo kvičící podsvinče). Po informacích o přeplněnosti místních vlaků jsme trochu udiveni, že i když za den jedou po trati toliko čtyři osobáky, vlak není nijak přeplněn, místa k stání jsou využita jen asi první tři zastávky. A přitom jízdné je zřejmě i na místní poměry dosti nízké, Mukačevo - Volovec 1,22 hřivny (asi 10 Kč) za dvě hodiny jízdy, pravda, nepříliš značnou rychlostí, přes výhybky bezmála krokem. Vozy působí, i při vědomí širšího ruského obrysu, velmi prostorně.

Úzké údolí, jímž vlak stoupá ke stanici Volovec, již ukazuje, jaké svahy nás asi tak za pár hodin čekají. Ve Volovci se nezdržujeme, jen Marcela si v restauraci vyprosí pitnou vodu, čeká nás nejprve cesta vesnicí kolem potoka, potom obec končí, údolí vyplňují spasené louky a les a nakonec odběrné místo vodovodu. Někteří se chtějí koupat (brr!), ale jen doplňujeme vodu (tutéž, co si Marcela už půl hodiny nese) a vyrážíme nejkratší a tedy i nejstrmější cestou vzhůru. První jsou nahoře na loučce kus pod hlavním hřebenem Marcela se Zdeňkem, my ostatní bychom si měli do příště zlepšit kondici. Loučka je, i s ohledem na pokročilou hodinu, shledána velmi vhodnou k přenocování, společnost nám dělá jiná česká výprava, jež ovšem již poloninu Boržava (na niž míříme) má za sebou. Uléháme celkem brzy, nevyspanost z vlaku je dosti znát.

K.

Má smysl psát deník, když bude dnes konec světa? Kdo ho bude číst? Myslel jsem si bláhově, že v tento den nemá smysl dělat už nic, přepočítal jsem se. Stejně jako nějaký pan Nosterdamus, se kterým bych si to ještě rád vyřídil. Nechat se takhle zblbnout!!! Trochu útěchy mi přinesla již zmíněná jiná česká výprava, nabyla taky dojmu, že je konec světa. Zbavovala se všech věcí. Nás obdarovala solí a nic za to nechtěla! Zdeněk to okomentoval slovy: "Prý se hodí udělat nějaký ten dobrý skutek před koncem světa." Měli už nejvyšší čas! K zatmění se schylovalo nezadržitelně. Taky pěkně naletěli.

Ráno po snídani se nám chtělo jít směrem nahoru. Píšu schválně "chtělo" jako mínění všech, za sebe takhle mluvit nemohu. Správný deníček obsahuje pěkné zážitky. Bude to tendenční a neobjektivní. Nejkrásnější chvíle jsou zastávky - rozhlížení se po krajině. Čím delší, tím lepší. Vůbec největším skvostem těchto rozhledů je být obklopen dobrým jídlem. V tom případě můžete hledět i do husté mlhy s radostí, že momentálně se netrmácíte do kopce. Takto jsme poobědvali před výstupem na Velkyj vjerch. Název vůbec nepřeháněl. Hustý déšť spojený se silným větrem to jen zpestřoval. Naše cesta dále pokračovala po hřebeni. Pohodová chůze. Někteří členové naší expedice začínali být nespokojeni. Cesta jde málo do kopce. Podle mne nevědí co chtějí. Cesta byla už tak zajímavá častým blouděním v mlze, že kopec je to co nejméně potřebujeme. Kupodivu se svým názorem zůstávám osamocen. Z mlhy nás vysvobodil kouzelný dědeček. Jak jinak nazvat člověka, který se náhle objeví, ukáže nám správnou cestu, doporučí nechodit na Stoj (zakázané místo) a pak zase zmizí. Pokračovali jsme podle jeho instrukcí na vrchol Magura Žida. Bylo tam moc pěkně. nemám slov. Při sestupu se už pomalu den chýlil k večeru. Díky mlze, jsme sešli zase z cesty. Karlův šestý smysl to brzy odhalil. Budiž mu tímto vyjádřen dík. Nezašli jsme si tolik.

D.

Pátek 13. 8. 1999. Dnes píše deník skoro Radek, ale díky své funkci "samovaru" je osvobozen a nahrazen. Nevím jak příliš budu schopná navázat na Davidovo vypravování, když zážitky ze dneška jsou tak silné, že včerejšek si těžko vybavím. Teď právě ležím ve spacáku na karimatce na dřevěné podlaze ve škole v Koločavě. O dvě patra níže probíhá bujará nálada, kdy spousta Čechů, teď rozdělených na dvě sekce dle dosažené hranice alkoholu v krvi, prý pojídá prasátko, hraje na rozličné nástroje (hudební i nehudební) a zpívá! Školní třída je velmi skromná. Je tu nástěnka s povinnou literaturou pro všechny ročníky ZŠ. Stěny zdobí podobenky klasických ruských umělců. Tabule na protější stěně, lze celkem bez potíží otvírat i zavírat hnědou tabuli v bílém rámečku. Mimochodem do povinné literatury pronikl i Karel Čapek. Pomůcky jako by nebyly třeba. Jsou pod ochranou pečlivé učitelky (učitele) zařazené do mnoha desek. Jednu učitelku, zlatou to osobu a přítelkyni všech Čechů v Koločavě - Natálku - jsme ještě nepotkali, ale stane-li se tak, zaplatíme jí 1 dolar na nocleh každého z nás. Její úlohu bytné nám pro dnešek nahradil Aleš a Zdravko. Poznali jsme je ihned po výstupu v Koločavě z autobusu. Varovali nás před cizineckou policií Ukrajiny, která skutečně přišla vzápětí po varování. Žádali razítka, voučr, doklady, informace o nás, kde jsme se vzali na Ukrajině, jak dlouho budem v Koločavě a hlavně - kolik můžem zaplatit pokutu. Nakonec jsme nezaplatili ani hřivnu. PONAUČENÍ: NIC NEMÁME, NIČEMU NEROZUMÍME... No a po skončení s policií mělo následovat nekončící veselí v místní autobusové zastávce - dnes ovšem celkem pěkné "hospodě", bez toalet, ale s pěknou pokrokovou výzdobou. Po celé stěně se pohybují rozradostnění zemědělci s děvuškami a traktor. Veselí skončilo, obsluhující zhasla, drobné nazpět se vrací v bonbónech. Karlovo utrpení skončilo.

M.

Milý deníčku, teď už je nám zase dobře. Koločava už je za námi, ale ten včerejší folklór stál za to. Protože zážitky v Koločavě zapůsobily na Marcelu tak silně, že přeskočila cca 48 hodin naší cesty, vrátím se já nyní ke středečnímu večeru. Ten večer jsme se přes Karlův odpor s Marcelou rozhodli, že zítra bude hezky. A bylo. I Karel uznal, že jsme rozhodli správně. Po snídani a setkání se skupinou Čechů, kteří přestože měli досмотрителя Васю zabloudili na každý boční hřeben, jsme vyrazili traversem pro vodu a poté na hřeben Boržavy. Rozhledy byly nádherné. Během oběda došlo k zásadní změně trasy, rozhodli jsme se vynechat Hoverlu a místo toho přejít hřeben Krásná a Svidovec. Stále váháme zda navštívit Koločavu. O kus dál jsme potkali optimistického malíře, od kterého jsme se dozvěděli, že v Koločavě prodávají výborné sušenky v ceně 4 Hř. za kg. To musíme mít, o další trase je rozhodnuto. K večeru traversujeme ze sedla s plynovodem na vrchol před Kukem. Během traversu David vzpomíná na domov a snaží se nám vnutit cestu jako z Průhonického parku, jen kytek okolo je méně. Odmítáme a pokračujeme v traversu prudce stoupající srnčí stezkou. Pár desítek metrů pod traversem Radek objevil pramen, Marcela se ho sice snažila zahrnout kamením, zeminou i pořádným kusem stromu, ale přesto jsme nakonec vodu dobrali. Stany jsme večer postavili na malém pahorku, abychom ráno mohli sledovat východ Slunce. K večeři byly těstoviny, všem chutnali, jen David měl pocit, že se stravuje stejně jako jeho pes.

Protože se Slunce v pátek ráno při východu schovávalo za mraky, vytrestali jsme ho, celé ráno jsme se na něj ani nepodívali a do 10 hodin zůstali skryti ve stanech. Pak jsme posnídali, pomalu sbalili, dobrali vodu a v12:15 KLČ opustili naše tábořiště. Po kamenité cestě jsme sestoupili k potoku, kde jsme provedli kompletní hygienu. to jsme ještě netušili, že po koupeli bude následovat i sprcha. Využili jsme ji jen z části a před větší částí přívalu vody jsme se schovali pod přístřeškem u школы в Лазянской. Из Лазянской мы пошли в Мiжгоре. Господин в Мiжгоре сказал нам:,, Я незнаю пойдет-ли какой-нибудъ автобус в Колочаву. Бензин дорогой, мафия. Братя Чехи, идите к ресторанту Старый Дуб и там спрашите.''

A od Dubu nás poslali na Автовакзал. Tam na nás čekal stařičký, malý autobus, ve kterém bylo posledních 5 míst k sezení. Po chvíli jsme již za řevu benzínového motoru stoupali rychlostí místy dosahující možná i 20 km/h do sedla a pak bezpečně sjeli do Siněviru. Marcela od Юры zatím zjišťovala aktuální informace o Ukrajině. Po výstupu v Koločavě už na nás čekali. Původní požadavek na pokutu 5*85 Hř. se nám po vyjednávání ve voze místní milice, kam jsme byli k jednání pozváni ( tedy přesněji pozvána byla Marcela, já jsem se vnutil ) podařilo snížit o 425 Hř.. Mezitím, co my jsme vyjednávali a pročítali sbírku zákonů CCCP v deskách s nápisem Ukrajina, povšimla si zbývající trojice, že vínová Lada, ve které sedíme, má českobudějovickou poznávací značku CBC-86-88. Že by tady kradla i milice? Nebo to je snad z důvodu utajení na základě mezivládní dohody? Vyprávění o tom, co následovalo, si pozorný čtenář mohl přečíst již dříve v podání Marcely.

Pro čtenáře cestující na Ukrajinu ještě několik důležitých frází:

Будет покута - Chceme vám dát pokutu
Ваше документы неплатны - Dokumenty jsou neplatné, pokutu prostě dostanete
Вот командир иностранецкой милиции - Toto je boss místní mafie

Z.

Opět s denním zpožděním, v neděli večer, je na čase doplnit další den, tj. sobotu. Sobota začala ve škole v Koločavě nezvykle časným vstáváním, zhruba o půl osmé. Balíme na chodbě a mizíme bočním vchodem, takže jsme nocleh zvládli bez placení. Ranní koločavská ulice je plná ovcí a koz, svítí slunko, milice zmizela - co víc si přát. Marcela se (jak se později ukáže dočasně) rozhodla zavolat domů a ptá se po poště a následně po telefonu, poštu (zavřenou) nacházíme, telefon něrabótajet. Už jsme si zvykli, nepřekvapilo to. Žádný otevřený obchod nemíjíme a zvlášť se neptáme, jsme tudíž bez sušenek za 4 hřivny. Cestu do Usť Čorné opouštíme po cca hodině bočním údolím vpravo, směrem k polonině Krásná. Na loučce u potoka, kousek za posledními domy, snídáme. Čeká nás bezmála kilometrové převýšení. Cesta vede po loukách, pak se ale odklání a my se vydáváme stále méně znatelnou stezkou mezi křovím až nad hranici lesa. Na louce nad lesem je salaš, ale i borůvky, takže postup se zpomaluje až zcela zastavuje, jen Radek vydrží až na hřeben. Ostatní sedí v borůvkách o kus níž, hledí do údolí pod sebou a na hory za ním. Není jasno, ale rozhled je vynikající. Pod námi leží Koločava. Nedá se říci, že by si nás získala, nevzpomínáme na ni zrovna v dobrém. Ale možná je to k ní nespravedlivé: stačilo vystoupit o zastávku dříve a minuli bychom policejní hlídku (zde nezbývá než vyslovit veřejné, hlasité a důrazné poděkování našim hlavním vyjednavačům, Marcele a Zdeňkovi, kteří svou výřečností, šarmem, inteligencí, jazykovými znalostmi a vytrvalostí dosáhli propuštění našich pasů bez ztráty bankovek), stačilo nejít do hospody poznávat ukrajinský folklór v podání českých cestovatelů a neměli bychom (pardon, abych se nevyjadřoval za jiné: neměl bych) pocit ztraceného večera (pravda, nechybělo mnoho a ty dva kluky jsem mohl učit, jsou z DFJP UP), za atmosféru noclehu ve škole mohou v převážné míře ubytovaní Češi (i když úroveň školní budovy z roku 1978 s vodou jen v přízemí a záchody na dvorku asi nepřevyšovala evropský průměr a schodiště s rozdílně vysokými schody jistě přispívá k rychlosti vyklizení budovy). Ostatně není asi zrovna příjemné bydlet ve vesnici, sloužící českým výpravám jako turistická atrakce. Koločavu zkazili Češi.

Ale teď jsme zase v horách a čeká nás polonina Krásná. Docházíme na hřeben a narážíme na Radka. Hřeben je zjizven dávnou stavbou plynovodu, což se projevuje rozrytým pásem asi 20 m širokým. V rovinatějších úsecích se příroda se stavbou zvolna vyrovnává a pás zarůstá, strmější úseky ale ničí eroze. Mimo této jizvy se na začátku hřebene nalézá jakási příhradová věž. Vydáváme se po plynovodu na hřbetu hřebene směrem na vrch Sigljanskij (1563 m n. m.) a Gropu (1494 m n. m.), výhledovým cílem je Usť Čorná.

Cesta po hřebeni potvrzuje známou pravdu, že o pěkných, klidných a pozitivních zážitcích se píše hůře než o zážitcích nepříjemných, dramatických a negativních. Hřebenovka rozhodně patří do první uvedené kategorie. Cesta se vlní jen mírně, rozhledy jsou celý den výborné, rychlost není velká, ale díky časnému odchodu je postačující pro dosažení poněkud vzdálenějšího místa noclehu. Dvakrát na cestě potkáváme stádo koní. Nejsou plaší, nikdo je nehlídá, jsou svobodní a krásní. Dohadujeme se bezvýsledně, k čemu je kdo tady vlastně chová. Na některých místech hřebene, když nejbližší vršky zakryjí dvě okolní věže, nelze - i při výborné (já vím, že se opakuji) viditelnosti - vidět žádnou lidskou stavbu (no, až na ten plynovod). Všude vrcholky, hřebeny, lesy, louky. Na zápas vidíme až na poloninu Boržava a Stoj (kopulky s radary už nerozeznáváme), na sever hraniční hřeben uhersko-haličský (= čsl.-polský, dnes zakarpatoukrajinsko-ivanofrankovský), na východ poloniny Svidovec a Kobyleckou, na jih špičaté (čedičové?) vrcholky, nížinu a za ní rumunské Karpaty. Na Gropu večer vylézám sám, ostatní traverzují a náhodou narážejí na studánku, do níž (ale to mám jen z doslechu) tentokrát nikdo nepadá, ani Marcela ne. U studánky se setkávají s další českou (jak jinak) výpravou, pro tento den první. Z Gropy naproti tomu lze pozorovat změny osvětlení na zalesněných údolích i vzdálenějších pásech hor, samotný vrchol Gropy je krapet skalnatější a rozervanější, než je na jinak hladkých poloninách obvyklé. Kousek za Gropou, nepatrně blíže, než bylo původně v plánu, David upozorňuje na plošinku po straně hřebene a plošinka se, i díky množství borůvek, stává místem našeho hovoru o bouřkách na hřebeni, místem učené disputace o medvědech a vlcích (Marcela považovala jednu ze stop na hřebeni za otisk nohy vlka), místem naší večeře a posléze i místem našeho noclehu. V noci svítí hvězdy a měsíc brzy zapadá, je zima a Marcela si mění se Zdeňkem spacák, neboť Zdeňkův je teplejší. Čeká nás nedělní ráno a Usť Čorná.

K.

Ráno po probuzení u borůvkového svahu za plynovodem, Karel využil situace a uvařil ke snídani vločkovou kaši s borůvkama. Byla dobrá.

Dál jsme pokračovali po cestě až do vesnice Usť Čorne. Ve vesnici bylo dost živo. Lidé posedávali před domem na lavičkách. Bavili se spolu. Zdravili procházející sousedy. Nakoupili jsme zde chleba. Byl tak dobrý - na posezení se nám podařilo sníst skoro jeden bochník. V Usť Čorne nemohlo uniknout našim mladým železničářům již nefungující nádraží. Nikdy bych neřekl, že kus železa dokáže člověka tak nadchnout. První setkání s tímto šrotem byly podvozky v bahně. Jaká nádhera!!! Já s Marcelou jsme to nemohli pochopit, ale kluci železničáři byli jako u vidění. Chápal bych například, kdyby z bahna trčel skener HEL 1000. To by byla zajímavá věc. Zaverglovat již s nefungujícíma páčkama. Uvažovat nad tím, jaká verze Linocoloru ho ovládala. Ale, kdyby mě někdo nutil v práci na tom dělat, odpovím mu dost sprostě: na téhle herce chceš skenovat ty... V tom bahně bych z toho byl jen nadšený... Na nádraží jsme potkali malého kluka. Marcela ho zkoušela trochu zpovídat. Kam chodí do školy? Do jaké třídy? Atp. Mimo jiné na sebe kluk prozradil zálibu v čtení básniček. Řekl to tak vážně (od tak malého kluka bych to nečekal). Třeba to jednou bude budoucí Taras Ševčenko. Až mu budou předávat Nobelovu cenu za literaturu, přihlásím se. Jsem totiž jeho první mecenáš. Mojí podporu žvejkačkou si jistě bude pamatovat.

Při odchodu z nádraží nás zastavil člověk - generál. Aniž věděl, kam máme namířeno, rozhodně nám určil naši budoucí cestu, stále jen opakoval (éto váša daróga). Chtěli jsme jít jinam, ale ten člověk nám to zakázal. Jak se později ukázalo, spletl si nás s jinou českou výpravou, která tudy bloudila. Nebyl to však poslední člověk, který si naší výpravu splet. Při troše fantazie si lze představit, jak si místňáci v Usť Čorne vyprávějí, stále o jedné výpravě, bloudící kolem Usť Čorne. Čas od času sejde dolu do vesnice, utratí nějaké peníze za jídlo - podpoří chudinu a pak se zase vytratí nahoru do hor. Kde berou peníze, když nepasou ovce, kozy, krávy? Jen tak si chodí po horách. Je tu zaděláno na novou legendu. Tajemná skupina chodící po horách, přepadává bohaté a v dolináh na dýšku, podporuje chudinu. Musí se narodit novodobý Olbracht, aby to patřičně zpopularizoval. Pak možná se dočkáme třeba na náměstí sochy Zdeňka Mourečka. Je to náš šéf. A to na Ukrajině budí velký respekt.

D.

Připadla mi ta veliká čest zaznamenat v podstatě nejdůležitější okamžiky naší expedice, kterými bezpochyby byla návštěva úzkorozchodné železnice (750 mm) a nádraží v Usť Čorné. Již při sestupu z poloniny do vesnice jsme na vlastní oči spatřili to, co jsme po loňských povodních v této oblasti očekávali, to jest zničenou železniční trať. Konkrétně jsme uviděli (či spíše neuviděli) těleso železniční tratě v délce 20 - 30 m odplavené povodní a kolejový rošt visící volně ve vzduchu. Poté, co jsme bez zvláštních příhod prošli obcí a přešli silniční most přes potok Mokranku, stanuli jsme na zbrusu nově nasypaném tělese silnice, přičemž na severozápadním svahu náspu trčely z nasypaného štěrku hlavní rámy nákladních železničních vozů. Nepodařilo se nám jednoznačně rozhodnout, zda se jedná o nějakou novou metodu vyztužení sypaného štěrkového tělesa silnice, či zda je povodeň zanesla právě do těchto míst a nikomu se nechtělo je odklízet. V prvém případě by se jednalo o zajímavou náhradu drahého štěrku za laciný ocelový šrot. bohužel tato metoda není použitelná pro železniční svršek, neboť by znemožnila strojní čištění štěrkového lože. Po důkladné prohlídce pokračujeme dále k odbočce na Ruskou Mokrou, kde obdivujeme odstavené skoro kompletní, ale již nepojízdné nákladní vagony. Mají velice zajímavou konstrukci pojezdu, jedná se o v těchto končinách klasickou, jednoduchou, americkou konstrukci z druhé poloviny minulého století. Co je však zajímavé je to, že nemají těžkou, odlitou bočnici, jak je zvykem na (normálním rozchodu( (1520 mm), nýbrž bočnice je sešroubována ze tří ocelových, ohýbaných tyčí (nebo možná pásů) obdélníkového průřezu. S ohledem na nižší dovolenou hmotnost zatěžující jednu nápravu a vzhledem k požadavku na co největší ložnou hmotnost se toto řešení jeví jako zde neobvykle racionální (viz lité podélníky rámu podvozku vozů metra vyrobených v Mitiščinu). Další, dnes již vpodstatě historickou zajímavostí je brždění těchto nákladních vozů pouze ruční brzdou. Nu což, lidí je hodně a všechny je potřeba zaměstnat a nakrmit.

Odtud se vydáváme přes říčku Teresvu po universálním mostě pro pěší, železniční a silniční vozidla a dostáváme se přímo k severnímu zhlaví železniční stanice Usť Čorná. Zde se někteří z nás seznamují s funkcí výhybky a s překvapením zjišťují, že okolek se nachází nikoliv vně nýbrž mezi kolejnicovými pásy. Já pokusně přehazuji výhybku a zjišťuji, že byť ztuha jde ještě pořád přehodit, a to po zhruba třičtvrtě roce bez údržby. Odtud se vrháme k nákladním vozům odstaveným na odbočné větvi, kde si zkoušíme cvičně rozpřáhnout a spřáhnout spřahovací ústrojí (úspěšně) a manipulaci s ruční brzdou (neúspěšně, neboť brzda je mechanicky poškozená). Tažné a narážecí ústrojí je natolik zajímavé, že se ho pokusím stručně popsat. Centrální nárazník vypružený buď pásovou nebo šroubovou pružinou je po obou stranách doplněn tažným ústrojím skládajícím se z tažného háku a třmenu, který je sice bez šroubovky, za to s pěkným závažím zabraňujícím nechtěnému rozpojení vlaku. Dále procházíme nádražím a prohlížíme si zajímavá vozidla např.: osobní vůz, který ač poměrně moderní (r. v. 1985) byl vybaven kamny. Tedy z výroby je tento vůz vybaven kotlem na pevná paliva a teplovodním topením, ale v rámci jakési "modernizace" byl dovybaven kamny postavenými uprostřed oddílu pro cestující s oddílem vyvedeným otvorem ve střeše vozové skříně. V remíze vidíme přes okno pravděpodobně provozuschopné motorové lokomotivy, napočítal jsem dvě Ty 7 a tři Ty 4 (pozn. čti té-ú). Dále vidíme technicky zajímavou rekonstrukci starého osobního vozu Ci/ú na jakousi motorovou služební drezinu a třešničkou na dortě je motorový vůz M 10.9 ještě z dob ČSR. Zběžně ještě nahlédneme do staniční budovy a pomalu končíme prohlídku nádraží v Usť Čorné.

R.

Následuje výstup do ne příliš strmého kopce po přikázané cestě. Jeden z místních Ukrajinců pociťoval lítost nad dle něho zbloudilou skupinou a s nekompromisním výrazem ve tváři, rozhodným gestem ruky a slovy MĚ ŽALKO VAS, TOT VAŠA DAROGA nás vyslal do lesů po značené cestě. Nakonec jsme poslechli, opravdu to byla naša daroga. Vystoupali jsme kolem stáda koz a ovcí na plošinku. Na té jsme přijali nocleh a ráno vyrazili do hor. Počasí už od rána nejevilo známky dobré nálady a brzo se začalo kabonit. Po čase se vrcholky hor zahalily hustou mlhou a zalily se vcelku vydatným deštěm. Toho dne ušlechtilí členové výpravy ukázali své odhodlání bojovat s nástrahami přírody. Karel svým orientačním umem a s pomocí Zdeňkových informací o světových stranách úspěšně vedl skupinu v nečase. Dovedl nás ke skupině zbloudilých Čechů, kteří poskytovali humanitární pomoc na Ukrajině v dětském domově. V tom nevlídnu potřebovali humanitárku od nás, neb neměli mapu. Cestou jsme jim značili šipky. Nechtěně, ale úspěšně jsme je brzo setřásli. S námi jít nechtěli, šli sušit. I když pánská část naší výpravy často vymýšlela různé teorie, nepodařilo se jí vymyslet teorii jak sušit v dešti. Den pokračoval mrazivým obědem v mrazivé počasí. ,,Stařecký'' třes provázel každý pohyb našich prokřehlých těl. Některé činnosti, jako nabízení - přijímání a nabírání rozinek jsou nepředstavitelně obtížné. Po zdolání km stavíme stany v místě, kde náhle hory nabídly k nakouknutí svá údolí a obzory. Stmívá se a je zima, teplo spacáku a sucho stanu je v této chvíli to co znamená velký přepych. V noci prší a fouká silný vítr, stan B - David a Radek jsou zcela pohlceni nástrahami hor a jsou nuceni nad ránem zpolohovat svůj stan. V mokrých spacácích i v lépe polohovaném stanu není lahůdkou přečkávat reprízu včerejšího počasí a tak neradi, ale přece vyrážíme do nevlídna a mokra.

M.

Začátek cesty je jednoduchý, kudy cesta vede si pamatujeme z rozhledů, které se nám naskytly v podvečer minulého dne. Z nebe se lijí proudy vody, zmítají s námi poryvy větru, cesta je bahnitá, místy připomíná potok. Nevzdáváme se a pomalu se blížíme k našemu vysněnému cíli - turbáze Dragobrat. Po cca 4 km však chybujeme a začínáme se po bočním hřebenu turbáze vzdalovat. Během studeného oběda ještě s uspokojením konstatujeme, kolik jsme toho již ušli a jak blízko to máme k turbáze. S blížící se turbázou vstupuje do našich myslí, s vyjímkou té Karlovy, představa teplé klobásy s opečeným bramborem. O to větší zklamání nastává, když během další cesty potkáváme dědečka, snad kouzelného, s učněm a psem, který nám vysvětluje, že po tomto hřebeni nedojdeme na Dragobrat, ale do údolí, jehož jméno si nepamatuji a jímž je cesta k civilizaci dlouhá asi 40 km. Při svém výkladu děda střídavě ukazuje různými směry dřevěnou holí do neproniknutelné mlhy, přičemž ....

Z.

...na tomto místě, zmožen dramatickým nábojem popisované situace a snad i proto, aby napínal nervy čtenářovy přes meze úměrnosti a kluzu až někam na samu mez pevnosti (ostatně již dříve sníženou z opakovaného namáhání k hodnotě pevnosti únavové), na místě, kde spanilomyslné a útlocitné čtenářky omdlévají strachem o další osud hrdinů a kde i drsným horalům stoupají do očí slzy, na místě, kde budoucnost halila mlha (hustá tak, že by se dala krájet) obrazně i doslova, tedy právě na tomto místě Zdeněk usnul. Usnul tvrdě, spravedlivým spánkem těch, co již dvě noci pořádně nespali, a neprobudilo jej ani, když jsem mu z rukou vytahoval sešit a propisku. Přejme mu to, však on se vzbudí a dopíše, co měl na srdci...

K.

.... s jistotou praví: ,,Tam je Dragobrat, tam Bliznica a tam Jasiňa''. My prý musíme nahoru na vrchol a doprava. Travers je nemožný, svahy jsou značně skalnaté, vidina klobásy se vzdaluje, jak stoupáme zpět na vrchol, klesá nálada. Mlha je stálá. Návrat netrvá příliš dlouho a za chvíli jsme na správné cestě. Tam po chvíli potkáváme zmatené Poláky, kterým určujeme na jejich lepší mapě, kde vlastně jsou a my se ujišťujeme, že turbáza je dnes dosažitelná. Spolu s návratem vidiny klobásy se vrací dobrá nálada a naše skupina vyráží zvýšeným tempem k turbáze. Zdržení vzniklé krátkým výletem na další boční hřeben je zanedbatelné. Při klesání k turbáze se nám zjevuje shluk dřevěných domků, sloužících jako salaš. Klobása se odsouvá. Máme s Marcelou nový cíl: získat ovčí sýr. Necháváme kamarády před horní zavřenou turbázou a vyrážíme na zalesněnou stráň, která skrývá upravený dřevěný domeček, v němž žijí ovčáci. Přes množství bláta, nedbajíc štěkání psa, přistupujeme ke dveřím a klepeme. Přátelské Да,Да nás zve dovnitř.Vstupujeme. Vlevo ohniště, nad ním zavěšený velký kotel, v němž se vaří sýr, vpravo dřevěné kádě a na stěně zavěšené plátěné vaky se zrajícím sýrem. Bača nás hned zve ke stolu, bere talíř a přináší ho plný vurdy. ,,Кушайте''. Do skleniček se nalévá samohonka, prý připravená z cukru a droždí. ,,На здорове, стакан на один раз дольжны выпить''. Sotva jsme dojedli vurdu, je před námi plný talíř sýru.,, Кушайте". Všeschny sýry, které jsou dnes hotové, jsou příliš velké. Menší sýry můžeme dostat prý zítra v 8 часов киевского. Rozhodujeme za celou výpravu, že uvažovaný předčasný odjezd ve středu se neuskuteční a objednáváme 2 kg sýru. Kolem nás se batolí собачка Васка, syn Heržuka, který na nás venku štěkal. Ještě chvíli vedeme přátelský česko-slovensko-rusinsko-ukrajinsko-ruský přátelský rozhovor o všem možném, dojídáme velkou porci sýru a matně si vzpomínáme, že jsme někde venku nechali 3 kamarády. A tak se tedy loučíme. Zítra přijdeme zas. Zbylá trojice mezitím usušila spacáky a od děžurnovo přijala pozvání na dolní otevřenou turbásu. Tak jsme se spolu s nimi přesunuli do pokoje v chatě, kterou postavil KČT. I zařízení pětilůžkového pokoje vypadalo tak, že bychom na něm mohli předválečný inventární štítek KČT najít. No a pak jsme uvařili večeři, u stolu ji snědli a na noc ulehli místo do stanu do postelí, jejichž drátěnky se pod námi až k zemi prohýbali. Málem bych zapomněl, ta klobása samozřejmě nebyla, na turbáse se žádné občerstvení nepodávalo.

( Snad jsem tě, čtenáři, příliš nenapnul, v klidu jsi si mé vyprávění přečetl a nedal ses vyrušit ani vloženou, poněkud zbytečnou Karlovou statí, která vznikla kvůli několikaminutovému mikrospánku. )

Z.

Milý deníčku. Musím psát rychle, protože se mi zdá, že si Karel bude chtít něco vyrovnat se Zdeňkem. Jenomže Karel nebyl ráno na salaši pro sýr, a tak si pouze zahraji na jakousi vsuvku. Po probuzení a po ranním čaji, který Radek vytrvale vaří každý den, jsme tedy já a Zdeněk vystoupali pár výškových metrů k salaši. Vstup do salaše je popsán již ,,včera". Na salaši nás přivítal jiný bača s malým přítelem. Oн знал, že si přijdeme. Do igelitu nám šikovně pomocí provázku uřízl z ohromné hroudy, ohřívající se v horké kádi, 3 kg sýru. Teplého. Kapala nebo spíš tekla z něho syrovátka. Zmohli jsme se na velmi slabý odpor: ,, Мы хотели только два кг." No jo, jenomže to nejde dělit, odpověděl bača. Zaplatili jsme neuvěřitelných 20 hřiven, kávu a žvýkačky za 3 kg sýra a odcházíme. Ještě jsme domluvili fotografování. Odnášíme sýr na turbázu třem zbylým hladovým klukům a s foťákem opakujeme výstup. Paní z okolních chlívků shání krávy, nemůžeme jí pomoct v hledání. První záběr bude salaš exteriér. V té pravé chvíli vychází zapózovat mladší bača školou povinný. Po předchozí domluvě vcházíme dovnitř a fotografujeme salaš, kuchyň, oba bači a sobačku Vasku. Vaska málem spadl do kotle při snaze o co nejlepší kompozici budoucí fotografie, ale bez úhony přežili všichni. Bereme adresu a slibujeme fotku. S dobrým pocitem, že jsme zařídili všechno co jsme chtěli, se vracíme snídat na turbázu. Bude výstup na Bliznici?!?

M.

Nejvyšším vrcholem poloniny Svidovec, již (jak laskavý čtenář jistě zaznamenal) jsme přecházeli od nedělního večera a kterou (jak se laskavý čtenář jistě ještě dočte) jsme opustili ve čtvrtek časně ráno, nejvyšším vrcholem hor mezi Usť Čornou, Jasiní a Rachovem, nejvyšším vrcholem, o nějž se vedly spory a pře po (zpětně vzato rozumném) vynechání Hoverly, a především nejvyšším vrcholem, jehož naše výprava skutečně dosáhla, byl vrchol Bliznice. Bliznice vyrostla do výšky 1 881 m nad Baltem po vyrovnání nad obcí Jasiňa. Chata bývalého KČT, jež nese název Dragobrat a v níž jsme spali v noci z úterka na středu, leží na svazích Bliznice asi 500 výškových metrů pod jejím vrcholem.

Protože jsem pointu, totiž úspěch v pokusu o dobytí vrcholu Bliznice, prozradil předem, nemusí nyní laskavý čtenář přeskakovat řádky a překotně spět ke konci, kde by snad hledal nejdůležitější fakta; naopak, nyní se čtenář může plně věnovat událostem, provázejícím konec našeho putování zakarpatskými poloninami.

Prologem k výstupu na Bliznici bylo by lze nazvat boje o celkové směřování naší výpravy. Od samého počátku panovala shoda v přejití polonina Boržava, nebylo však zcela zřejmé, zda bychom raději od Mežhorje dojeli autobusem pod Černou horu a Hoverlu, nebo zda by bylo lépe jít pořád dále na východ přes poloniny Krásná a Svidovec. Vítězství varianty bez Hoverly zapříčinily obavy z komplikací při dopravě a neurčité náznaky některých skupin, jež jsme potkali, o pokusy o zpoplatnění pobytu v oblasti pod Hoverlou. Zdánlivě tedy nestálo výstupu na Bliznici nic v cestě a její vrchol byl zahrnut do trasy přechodu Svidovce. Ale, jak již bylo uvedeno, v pondělí se značně zhoršilo počasí, viditelnost kolísala mezi metry a desítkami metrů, nepříjemný a dosti silný vítr, před nímž nebylo příliš lze se skrýt, budil dojem teploty citelně nižší, než by ukázal teploměr, a kapky deště se s očividným potěšením vsakovaly do oděvů a tlumoků té větší části výpravy, jež nepoužívala pláštěnku. Náladu pochmurnou až ponurou nepozdvihlo ani deštivé ráno po nadějném pondělněvečerním protržení mraků, zvláště když David a Radek od jisté doby příliš nepociťovali rozdíl mezi pobytem uvnitř a vně stanu. Zde se počínala rodit myšlenka jistě zcestná, myšlenka, jež poté ovšem sžírala náladu kolektivu, totiž myšlenka Bliznici vynechat zcela a sejít přímo do Jasini. Když pak v úterní husté mlze výprava zbloudila vinou mé hrubé navigační chyby, bylo dosaženo náladového dna. Návrat na hřeben je uvažován jako počátek ústupu na Černou Tisu, neboť riziko další zacházky na boční hřeben je značné. Ale cesta nás na hřebeni nakonec udržela a i když Bliznica v úterý večer vězí v mracích, nocujeme na jejích svazích. Dohodnutý odběr sýra ve středu ráno zabraňuje provedení další, svého času nesmírně populární myšlenky, totiž odjet už za středečního úsvitu. Bliznica stále zůstává ve hře, i když v nevýhodném kursu 1:4.

Středeční ráno ale začíná pro Bliznici nadějně. Ještě na první výzvu, kdo by šel nahoru, zaznívá v odpověď něco jako "ty tam chceš jít?!", ale Radek, který venku vaří (jako ostatně skoro všude, kde jsme se zastavili) sypaný čaj (zasloužil by poděkování před nastoupeným praporem), potvrzuje dojem získaný z oken chaty: mraky stouply, neprší, je celkem teplo, hluboko v údolí se válí mlhy. Biznica definitivně získává většinu a poslední unavený se smiřuje s dalším, z významných cílů posledním větším stoupáním. Po zaplacení 5 hřiven za noc a osobu za ubytování vyrážíme. Cesta vede zpátky na sedlo, odkud jsme předchozího dne sestoupili do turbázy. Rychlost je dosti nízká, navíc Radkovi je špatně a živí se uhlím a Zdeněk s Marcelou získávají informace (jako kde se v Kvasech pletou ponožky a která vodka je nejlepší) od další české výpravy. Mezitím se obloha trhá a mezi šedými cáry, které z oblohy nezmizí po celý den, se objevují i plochy modré. Na sedle, když jsme konečně všichni, ujídáme zakoupený sýr a usťčorenský chléb. Cesta vzhůru je vcelku nenáročná, zvláště orientačně, po dvou mlžných dnech konečně vidíme celou poloninu Svidovec - jak na tomhletom hřebeni mohl vůbec někdo zabloudit? S rostoucí výškou roste i vzdálenost viditelných vrcholů, až je možno spatřit celou východní polovinu Zakarpatské Ukrajiny od Hoverly po Krásnou a rumunská pohoří za nížinami u Tisy. Cestou vzhůru a pak na vrcholu potkáváme nejen obvyklé Čechy (Kudrnu), Poláky a místní stádo ovcí (s žebravým psem), ale i ukrajinské turisty. Okolí Jasini je turisticky zřejmě přeci jen živější.

Když se den začal chýlit, opouštíme se po dosti dlouhém pobytu vrcholy Bliznice a klesáme na jih, kolem nervosního býka, trojice Poláků s videem a čerstvého křížku v lese (strom nebo medvěd?) na loučku nad Kvasy. přes počáteční hrdinské řeči o bivaku nakonec usíná mimo stan jen Radek a budíme se v nich patnáct minut po šesté ráno všichni. Za prvního viděného, byť mírně mraky zastíněného východu slunce na výpravě balíme a bez snídaně se vydáváme do údolních mlh, skrývajících obec Kvasy. Je čtvrtek ráno a začíná cesta domů.

V létě 1935 by stačilo sejít na nádraží v Kvasech, koupit si lístek na třetí třídu rychlíkem do Prahy, v 13:23 nastoupit do nějakého toho céčka smíšené stavby a svěřit se tak Československým státním drahám, jež by pak tento vagon přepojovaly od soupravy k soupravě, až by druhý den v 7:51 ráno dorazil na pražské Wilsonovo nádraží. Možná by i Marcela dojela manipulákem po dráze cukrovaru Thun-Taxise v Dobrovici až do těch svých Semčic. Letos je ale na ,,plakátech s datumy'' (Jan Burian) letopočet 1999, po nejkratší trati přes Královo nad Tisou nelze projet vůbec, natož přímým vozem, a i další cesta vlakem není, s ohledem na počet vlaků přes přechod Čop - Čierna nad Tisou, zrovna jednoduchá. Podtrženo a sečteno: autobusy přes Rachov, Chust, Mukačevo a Užhorod do Michalovců nebo Košic, dále vlak. Přímý autobus Rachov - Praha si nás nezískal.

Vstáváme a vyrážíme později, než jsme chtěli, a i sestup je pomalejší, než jsme čekali, takže na zastávce v obci jsme ve čtvrt na devět. Je tu dost lidí, čeká se autobus do Rachova a za ním prý i do Užhorodu. V místním, nejen na zdejší poměry dobře zásobeném obchůdku (kde jsou ty časy, kdy se - podle průvodců - tady dal sehnat jen chléb a marmelády), se snažíme utratit část hřiven, což trvá přesně do příjezdu rachovského autobusu (zase malý benziňáček, tentokrát narvaný k prasknutí). Tím odjíždíme, nechceme riskovat. Autobus Jasiňa - Užhorod nás skutečně nepředjíždí ani nedojíždí, nevíme, co se s ním stalo. Silnička do Rachova vede půvabným údolím Černé Tisy, s peřejkami, vesničkami, železniční tratí a místy i památkami po loňských povodních (silnice ve stavbě). V Rachově zklamání: autobus do Užhorodu jede až 11:50, příjezd 18:55, a stojí 14 hřiven. Kupujeme lístky a snažíme se utratit přebytek hřiven (každý měl vyměněno 88 hřiven, za nezbytné věci utratil asi 27 hřiven). Utrácení moc nejde, potravin máme až dost, nic moc jiného se tu rozumně koupit nedá. Horší je čas příjezdu do Užhorodu - že by tak pozdě ještě něco jelo? Noc v pohraničním městě je celodenní černá můra. Naštěstí autobus do Užhorodu, byť s mírným zpožděním, odjíždí, je celkem prázdný a je o poznání pohodlnější než všechny předchozí - veze nás červený Ikarus. Řidič nespěchá, stejně je všude dřív a po místních silničkách by to moc nešlo. Ostatně, má na těch 200 km sedm hodin. První část cesty, podél řeky Tisy, jež zde místy tvoří státní hranici s Rumunskem, lze bezesporu označit za část nejkrásnější: úzké údolí, místy jen trať, řeka a silnice mezi strmými svahy, v pohraničním úseku navíc zbytky oplocení a pozorovatelen s hadrovými vojáky, v řečišti pak zbytky pilířů mostů z dob, kdy to nalevo i to napravo byly Uhry. Před Solotvinem se údolí rozšiřuje a až do konce cesty silnice téměř stále vede širokou nížinou, kde nejen ráz údolí, ale i ráz civilizace se značně liší od podhorských vesnic. Například nejnevkusnější baráčky, jaké jsem dosud viděl, vyrůstají právě v okolí Solotvina: nesmyslně přezdobené zámečky, jen ať sousedé vidí. Je horko a většina z nás si dříve či později zdřímne (i když ta Tisa za trochu snahy neusnout stála), přijatelnější vzduch zajišťuje až bouřka za Chustem, když otvírání okna něrabótajet. V Mukačevě se do té doby prázdný autobus zaplňuje a pak, s vědomím jedoucího "následu", zřejmě i přestává respektovat jízdní řád, protože v Užhorodě jsme o tři čtvrti hodiny dříve. Noční můra je zažehnána: v 19:0 jede poslední autobus do Michalovců, jezdí Slováci, pročež jízdenky u řidiče. Nacházíme hned dvě stání autobusového nádraží, kde je tento spoj uveden, a z jednoho z nich posléze skutečně můžeme slovenskou Karosou odjet. Předtím nastane další kolo zbavování hřiven - za ten týden co tu jsme, se kurs změnil z 4:40 na 4:45 za dolar, Češi vracející se z Bajkalu vzpomínají na měsíc starý kurs 4:00. Za rok těch peněz bude půlka. Do batohů, vedle dalšího jídla, přibývá i ukrajinská literatura (Radek), posléze ovšem zapomenutá v autobuse. Přesto při odjezdu autobusu část hřiven odjíždí s námi, řidič rezolutním "chci peníze" platbu jízdenek v místní měně odmítl. Co na to ukrajinské zákony? Je večer, autobus se řítí Užhorodem ke státní hranici.

K

Dráty, závory, na hranici jsme dorazili asi 20 minut po odjezdu z Užhorodu. Před příjezdem k celnici do autobusu nastoupila ještě parta vracející se od Bajkalu, které nebylo umožněno překročit hranici pěšky. Před ukrajinskou celnicí jsme zřejmě zastavili v nepravý čas. Místním úředníkům se sice ještě podařilo zkontrolovat naše zavazadla, přičemž se Karel jako obvykle pokusil začít z batohu vybalovat jednotlivé věci. Ukrajinský úředník ho však zarazil hned po otevření batohu. Na razítka do pasů jsme si pak počkali značně dlouho. S námi cestující Ukrajinky využívali čas k uschovávání krabiček cigaret do všemožných zákoutí svých oděvů. V jízdním řádu ŽSR jsme postupně hledali pozdější spojení z Michalovců. Konečně asi po hodině čekání se vrátili pasoví úřednící, bez problémů procházíme, nastupujeme do autobusu a vjíždíme domů - na Slovensko.

Ani ne 10 metrů od hraniční cedule náš autobus v prostoru mezi celnicemi však opět zastavil. Zase čekáme. Mezi Ukrajinkami se šíří panika, Slováci kontrolují. Opouštějí autobus a pěšky se vrací zpět na Ukrajinu. A pak jsme trochu popojeli a pro změnu čekali v autobuse v prostoru slovenské celnice. Konečně jsme se dočkali, odbavení Čechů pak na slovenské hranici probíhá poměrně rychle a s úsměvem: ,,A samí inženýři, co vezete? Vodku? Jděte.", mávnutí rukou a kontrola je u konce. Ještě razítko do pasů, pak nám pasy zabavili, po chvíli je poslali po řidiči do autobusu, ten je odevzdal první cestující, ať si je rozebereme. Kupodivu se žádný neztratil.

V 22:15, čtyři a půl hodiny po odjezdu z Užhorodu jsme konečně zastavili na autobusovém nádraží v Michalovcích. Vlak odjíždí v 22:31, od místních jsme se dozvěděli, že na nádraží je to 20 minut rychlou chůzí. David navrhl použití TAXI, jako jediný ze železniční loby souhlasím, noc v Michalovcích mě neláká. Leč u zbylých 2 železničních příznivců použití TAXI naráží na nepřekonatelný odpor. Já jsem utratil všechny SK za autobus v Užhorodě a David žádné neměl. A tak jsme došli rychle na nádraží asi 3 min. po odjezdu vlaku. Posledním osobákem se aspoň přesouváme z města na zastávku v polích Laškovce. Tam jsme uvařili večeři, vypili ukrajinské pivo, někteří téměř celou noc příjemně probděli a propovídali a prvním ranním vlakem pokraovali směrem na Čechy.

Místa málo ( v sešitu sloužícím za deníček jsme se dostali na konec poslední volné stránky )- budu stručný:

Laškovce 4:02 - Bánovce nad Ondavou 4:06 ( Mos 8900 )
Bánovce nad Ondavou 4:09 - Michalany 4:51 ( Os 8930 )
Michalany 4:58 - Košice 5:55 ( Os 8800 )
Košice 6:15 - Žilina 9:34 ( R 610 )

V Žilině jsme si došli na boršč a pak pokračovali Ex 140 Odrou do Prahy. Radek cestou obdaroval všechny neabstinenty ukrajinskou černorybízovou vodkou, někde na českomoravském pomezí došel ovčí sýr a perníčky. A přesně v 17:22 jsme byli v Praze na hlavním. Krátké rozloučení a je konec. Všichni jsme plni dojmů, ale zároveň se těšíme na klobásu, řízek, puding...

Marcela by řekla, že to bylo super, já bych použil raději české slovo ,,skvělé" a podobně hodnotí výpravu i ostatní...

Díky všem zúčastněným, díky lidu a přírodě Podkarpatské Rusi a díky cestě rychlíkem 259 dne 30. 5. 99, kde nás myšlenka na tuto výpravu napadla a tak to vše začalo...

Z.

Galerie



Štítky: Článek nemá štítky

Krátce

Nyní nejsou žádné novinky
Zobrazit všechny

Jirka K. (19.11., 22:44)

Ahoj Veroniko (Jiravova), kdyz TAK prodaval Almanach, taky jsem si jeden koupil, avsak jeho cesta ke me se zadrhla u tebe, od te doby te cas od casu zadam o jeho zaslani, minimalne 20x, avsak marne, mozna je to jiz 3 roky, utika to. Na emaily mi neodpovidas, coz me mrzi, mozna bych te mohl stat aspon za nejakou odpoved. Tabor, Pantakovky, Vojanky, konici ... jses na prijmu, Almanach ... ticho. Prosim, posli mi Almanach postou na moji adresu, klidne muze byt i poskozeny, postovne ti proplatim. Nebo aspon napis, ze na me kasles, at mame vsichni jasno. Preji hezky den. Jirka

Lilka (27.8., 11:05)

TeoCup je 9. - 11. listopadu.

Kamila (6.9., 14:28)

kde jede na lesní hry? :-)

Alena B. (26.9., 14:47)

Víme, kdy bude TeoCup?

Milan (13.8., 20:07)

Předběžné termíny mých zápasů finále tenisové ligy: ne 14/8 v 9:00 Jirka Rada (Záběhlice), pá 19/8 v 18:00 Mrož (Braník), út 30/8 v 18:00 Martin (Braník)

Milan (20.7., 13:05)

Hola, hola! Zde inzerované koncerty jsou sice obvykle jiného druhu, ale uvítám, kdyby se někdo chtěl přidat k mému koncertního podzimu: 6.9. Wolf Alice, 13.10. PJ Harvey, 8.11. Placebo. Kdyžtak se ozvěte!
Vstup do pokecu

Uživatelská nabídka

Login
Listopad 2018
PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  
Prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Hledání

Poslední změna: 18.8.2018, 19:19:55