Fagaraš

Datum konání: 2. 8. 2002
Sekce: Stalo se
Autor: Káča
Vloženo: 1.2.2003
Upraveno: 12.6.2005

Nejprve uvedu několik upřesnění a vlastních postřehů, které mě napadly, když jsem četla Vaškův zápis: Je sice pravda, že již ve 23.05 jsme byli kompletní, ale patrně Václav zapomněl uvést, že do 23.05 nám chyběl pouze on. Ale samozřejmě jsme mu odpustili ve chvíli, kdy jsme spatřili jeho neumdlévající úsměv a stálý optimismus. Velkým zážitkem z cesty vlakem pro mě bylo ještě Radkovo rádio, na kterém ráno naladil jakýsi houslový koncert, což bylo naprosto skvělé po noci, kdy jsme byli strašně rozlámaní z intenzivního pobytu v osmi lidech v kupé za účelem sblížení. Trochu jsme si tedy říkali, že je Radek blázen - všichni jsme při balení vážili každou ponožku a Radek má v baťohu rádio, které váží nejméně půl kila. Ale houslový koncert jsme ocenili. Ráno po snídani s hudebním doprovodem jsme všichni usoudili, že dosť bolo sbližování a každý jsme si vybrali jednu celou volnou sedačku v ostatních prázdných kupé, kde jsme se dospali. Majíce strach ze zručných rumunských zlodějů jsme si každý nejlépe na svém těle hlídali naše osobní věci a Václav i foťák. Záhadou (pro některé) zůstává, jak se do tohoto foťáku dostala fotka, kde Václav leží a tentýž foťák v pouzdře pevně drží...

Hned první ráno začala Míšova a moje série pozdních odchodů, kdy jsme snad denně byli poslední při balení. Ale to bylo určitě způsobeno tím, že jsme byli od samého okamžiku, kdy jsme protřeli oka, frustrováni. Každých deset minut nám báječná ale nesmlouvavá vedoucí výpravy hlásila, kolik času nám zbývá do odchodu. Ale sbalte se včas, když ten batoh je snad každý den menší a jste dva v malém stanu a venku prší. Postupem času jsme získávali grif, ale na vítězství nebo alespoň předposlední místo to nebylo. Rána na Fagaraši jsou vůbec zajímavá kapitola: V šest zvonil budík v hlavním stanu. To jsme ještě všichni dělali, že neslyšíme. Pak se ozvalo první "vstávat!" (neznám horší slovo...) To jsem se teprve začala pomalu probírat, ale to už vyběhl ven zájezdový "svazák" Ondřej a tvrdil nám, že je venku krásně. Když jsme mu uvěřili a neprozíravě otevřeli stan, navalila se nám do něj mlha a Ondřejova hlava, která nám vysvětlila, že to slunce musíme mít v duši. Potom začalo startovat Apollo (Václavův skvělý americký a neskutečně hlučný vařič) a bylo zle, nezbylo než vstát. Potom následovala ta hlavní část dne - přesun. Počasí bylo takové asi fagarašské: za den jsme kromě sněhu zažili všechno - mlhu, déšť, mraky, sluníčko a večer potom vítr a někdy i bouřku. Každý den jsme několikrát zmokli a zase uschli. Z jedné strany hřebenu se valila mlha (usoudili jsme že ji musí vařit vodník Kebule, protože nikdo jiný by takovou mlhu nesvedl) a z druhé foukal vítr, takže mlha se točila přesně na hřebenu, kde ji vítr srážel zpátky. Tento jev nám vysvětlil Radek v souladu s Nevrlým, že to je mlha ze Sedmihradska a vítr z Valašska, které Fagaraš odděluje (nebo je to možná naopak). To když jsme oblečeni ve všem, co jsme měli, v čepici a rukavicích a srkajíce čaj hleděli do údolí celkem utěšeně zalitého sluncem a propadali optimismu. Pravda, nesměli jsme se podívat druhým směrem, odkud stoupal temně šedý mrak. A do toho Radek naladil Prahu a sdělil nám, že tam bude 30 stupňů, slunečno. Každý večer jsme uléhali s nadějí, že zítra už se musí vyčasit a každé ráno jsme proklínali místního horala, který nám na prvním noclehu vykládal, že bude celý týden hezky.

Díky velitelskému družstvu nevázla zábava ani večer. Naše skvělá vedoucí (Péťa) měla ve svém družstvu Václava a Ondřejem, což se stalo mnohdy zdrojem velkého veselí. Václav měl neustále hlad, čímž Petru nesmírně frustroval, ač jsme jí marně vysvětlovali, že hlad je prostě Václavova vlastnost a Ondřej ji zase úspěšně vytáčel svými sojkami a vysvětlením, že má "diagnózu". Toto byl zhruba každovečerní obsah oblíbené relace "Rádio na polštář", kterou velitelský stan vysílal každý večer.

A teď už k pokračování naší skvělé výpravy:

čtvrtek 1.8.

Opravdu jsme se ráno vzbudili do slunce, které bohužel nedorazilo k našim stanům zavčasu. Když jste už týden neviděli slunce, nepřemýšlíte při stavbě stanu, kam bude ráno tento nevídaný úkaz hřát... Tak jsme opět sbalili mokré stany, radostně vytáhli sluneční brýle a krémy s faktory a vyrazili do hor. Ale nakonec se ukázalo, že až taková radost to nebude a kolem poledne se začala stahovat mračna a my jsme s prvními kapkami zase cítili, že vše je v pořádku a se standardní dávkou hrubých slov jsme natahovali své skvělé goretexové vybavení. Radek nás opustil a vrátil se k Bilea Lac, aby vyrazil za tajemnou "Bukurešťskou spojkou". Za chvíli jsem měla zase mokro v botách a pociťovala štěstí, když mi mlha dala možnost pohlédnout na horské velikány. Ten den nás čekalo několik prudkých stoupání a klesání, abychom přes Velkou a malou Pažitku došli k nejvyššímu vrcholu Rumunska Moldoveanu (2543m). Teda takhle to stálo v doposud spolehlivém průvodci. "Přelezete dvě pažitky a jste za chvíli na Moldovce." Škoda, že tam trošku zapomněli zmínit ty asi tři hodiny chůze mezi tím. K masivu zmíněného velikánu jsme dorazili odpoledne a po krátkých dohadech jsme se s mapou dohodli, že ta hora s velkým H je ta vpravo, která vypadá menší. Vylezli jsme odpornou slizkou, kluzkou a bahnitou stezkou nahoru, důvěřivě odložili batohy u rozcestníku a vydali se na Moldoveanu, abychom se tam zašklebili do foťáku a rychle běželi zpátky, protože byla neskutečná zima. Cestou dolu k tábořišti Václav vyšvihl na příkrém srázu parádní salto, až v žilách tuhla krev. Ale zastavil se a my jsme tak nebyli ochuzeni o jeho optimistickou přítomnost.

pátek 2.8.

Pozvolna klesáme po hřebeni, charakter hor se značně mění, nikoliv počasí. To je stále stejně mlžné, vlezlé a studené. Večer plánujeme nocleh v sedle Bratila, což se v sedle Zirnei zdá být nerealistické. Volíme tedy nocleh nedaleko útulny "ve tvaru geodetické kopule (podobné jako stan Gemma)", jak doslova praví průvodce. Naše rozhodnutí setrvat na tomto místě se ukázalo jako velmi prozíravé, protože sotva jsme postavili stany, strhla se taková průtrž mračen, že jsme pochopili, že ještě stále nás Fagaraš může překvapit. Ale poté nás překvapil nádhernou podvečerní duhou, když již tradičně večer vykouklo slunko. Pokochali jsme se pohledem na ovečky s bačou mířící do salaše a netušíce jak blízké bude naše setkání jsme bezstarostně ulehli. Okolo jedenácté se u našeho stanu ozvalo mocné "hejá". Když jsme rozepli zip, zjistili jsme, že nám před vchodem leží bača, něco vysvětluje a vytrvale nám ukazuje nohu. Nepodařilo se ho uchlácholit cigaretami (které ale samozřejmě neodmítl), ale nakonec jsme se nějak domluvili, že chce nějaké léky. Tak jsme mu vydali něco brufenů a ne zrovna klidní jsme usnuli.

sobota 3.8.

Ráno jsme se probudili do jedné z ukázkových sibérií. Naše výprava připomínala polárníky a za dvě hodiny pochodu v mlze a dešti jsme dorazili do sedla Bratilei, kde se nás pokusila demoralizovat cedule se šipkou na Plaiul Foii, což je tábořiště, které jsme měli v plánu až po přechodu hřebínku Iezer Papuša. Nikdo si ale nedovolil hříšnou myšlenku přímého sestupu ani vyslovit, ale poté, co se na nás usmálo sluníčko a my jsme v celkové pohodě usedli k obědu, jsme se shodli, že jsme všichni tiše doufali, že TO někdo vysloví: "a nevykašlem se už na to v takové sibérii?". Ale znáte to, nikdo nechtěl být ten měkoň, a tak skupina de facto proti své nevyslovené vůli pokračovala. Ale v celku slunný den a pohodová Iezer Papuša nám byly odměnou za naše hrdinství. Ještě ten den jsme několikrát ztratili značku a ke slovu opět přišla buzola. Za pár kilometrů jsme se už celkem úspěšně našli a dorazili k říčce Dimbovita pod hrozivě vypadajícím vrcholem Rosu (2469). Posezení u říčky, vidina koupele a celková únava nás demoralizovaly natolik, že jsme to zabalili kousek nad řekou s tím, že takové tábořiště by byl hřích minout. Lehce otrávení Václav a Ondřej se vrátili k místu našeho morálního i fyzického pádu se slovy, že bychom mohli ještě kousek nastoupat, aby to druhý den nebylo tak hrozné. Po našem rezolutním "NE" ale veškerý odpor vzdali a my jsme se tak mohli konečně zase umýt, vyprat a podobně.

neděle 4.8.

Ráno slunce, ale koukáme, že Fagaraš je stále v mracích a že se tam zase čerti žení. Ještě že už jsme na vlídné Papuše. Sápeme se na Rosu a zdaleka to není tak zlé, jak to večer vypadalo. Cestou opět obdivujeme hromady ovcí a nahoře navazujeme družbu s bačou (všichni bačové mají pláštěnku, igelit v botách a rádio). Vyrážíme po hřebeni krásným mírně houpavým terénem, povídáme o všem možném a propadáme všeobecné pohodě. Zejména při pohledu na Fagaraš a bouřku nad ním, obojí se zdá být strašně daleko. Nocleh volíme na pahorku asi 400m od salaše. Večer nám téměř skrz stany projde stádo ovcí, usazuje se u nás jeden ovčácký pes, který se zdá být už ve výslužbě - je starý a zanedbaný. V noci se přes naše skvělé vyvýšené místo přežene celkem obstojná větrná smršť (ještěže jsme zamítli nápad, že už nebudeme napínat kotvící šňůry u stanu, když už nejsme ve Větrných horách).

pondělí 5.8.

První ráno, kdy nás svazák Ondřej budí rozumnou motivací: čím dřív vstaneme, tím dřív budeme držet Ciucase (rumunské pivo) na Plaiul Foii. Ano ten den byl zde. Už jsem se trošku těšila do civilizace, jídlo už docházelo, přesto se mi ale nesestupovalo z hor lehko. Ráno se ještě kolem nás prohnali polodivocí koně, po cestě jsme potkali tři osly, taková ZOO na rozloučenou. Po dlouhé době jsme zahučeli do lesa, kde jsme propadli houbovému šílenství. Slezli jsme do údolí, kde jsme měli poprvé trochu vážnější potyčku s ovčáckými psy. Zatím vždycky když po nás vyjeli, hned poslechli baču, který je zavolal. Jenomže tady byl bača trošku dementní nebo ožralý nebo nevím. V údolí jsme se vydali podle řeky a na mostě přes ní mi bylo oznámeno, že mezi námi a Plaiul Foii je ještě jeden hřeben. A jak jinak, dalo se do deště. Stoupání bylo naprosto odporné, dlouhé a bahnité. Houby už jsme si zakazovali, že jedině "praváky". Stejně jsme jich měli jak pro regiment. Po cestě jsme ještě navštívili salaš, kam jsme vyslali vyjednavače s cigaretami a čokoládou, aby dojednali transakci výměny těchto platidel za sýr. Domácí znalecky pokýval hlavou a pozval nás dál. Mocně jsme hovořili, každý svým jazykem a mocně jsme si rozuměli. Jedli jsme sýry, kukuřičnou hmotu a zapíjeli to jakousi "žinčicou" a v duchu se obávali o konzistenci své stolice. Ale cesta byla ještě dlouhá, a tak jsme vyrazili. Petře s Káčou se udělalo trochu zle, ale panák žaludek rychle uklidnil a světe div se, nikdo z nás se nepos... Po nekonečném klesání jsme konečně dorazili do kempu, kde jsme v neskutečné euforii skoupili půlku stánku a až do půlnoci jsme se veselili s Ciucasem a panáky za neskutečně nízké ceny. Pochopili jsme, že to je to skutečné nebezpečí Rumunska: levný chlast. Ještě v noci jsme za svitu baterek a vtipných řečí našich opilých miláčků uvařili smaženici a se strašně těžkými žaludky se uložili ke spánku. Já jsem se ještě chvíli převalovala ve stanu a za zvuků rumunského techna rekreujících se domorodců jsem myslela na to, jak dobře se mi usínalo v horách (pokud nás tedy nevzbudily poryvy větru či bouřka, ale takové věci člověk zapomene rychle, zejména když v noci nuceně poslouchá různé rytmy z několika autorádií a snaží se zaspat veselí jiných rekreantů.

úterý 6.8.

Ani toto ráno není úplně klidné. Ostatně nejsme tu na rekreaci, že? V rekordním čase balíme a propadáme optimismu Petry a Václava, kteří jsou přesvědčeni, že seženou dvě auta a že stihneme vlak v půl desáté z nedalekého Zarnesti. Zblblí jejich optimismem se opravdu necháváme manipulovat, ale naštěstí to celkem realisticky vzdáváme a ve čtvrt na deset v klidu usedáme do osvědčeného kiosku k snídani. Při cestě autem jsme poznali pošetilost našeho jednání, když nám dvanáct kilometrů trvalo autem 45 minut. V Zarnesti jsme zjistili, že s těmi vlaky to nebude tak horké a vyrazili na autobus, který podle domorodců měl jet v rozmezí tři čtvrtě hodiny. Autobus byl zážitek vskutku balkánský: za batohy nás řidič patřičně sprdnul, do vozu jsme naskakovali za jízdy, místo brzdy používal klakson a na autobusovém nádraží v Brašově mi ještě na rozloučenou přejel hůlky. Po mírných peripetiích jsme našli hostel na místních kolejích, konečně se osprchovali a vyprali a s pocitem, že jsme zase lidi, jsme vyrazili do města. Procourali jsme centrum, propadli závislosti na gogoších cu branza a zjistili, že jediný rozumný vlak do Sibiu jede v 6.15 ráno. Večer jsme se zastavili v báječné venkovní hospůdce na pivo a potom šli do hajan, abychom mohli zase ráno vstávat, tentokrát před pátou. Mimochodem, velkým zážitkem jsou informační kanceláře rumunských železnic, které jsou v každém městě na velmi lukrativních adresách. Taková ukázka, že i bez počítačů dnes lze žít. V těchto kancelářích počítače nemají a místo nich tam mají za přepážkami zaměstnankyně, které zřejmě umí zpaměti komplet jízdní řád CFR (rumunská železnice) včetně typu vlaku a snad i ceny.

středa 7.8.

Sibiu. Zatímco průvodce praví, že ubytování v Brašově je problematické a Sibiu by se mělo hostely jen hemžit, skutečnost je přesně opačná. Ubytovali jsme se za slušnou cenu v privátu, všech sedm lidí do pokoje pro pět a vyrazili na "šichtu". Po cestě ještě stihl Václav se svou plynnou Rumunštinou odehnat žebrající děvče, když na ně zahřímal jednu ze dvou frází, které uměl, leč těsně vedle. Místo fráze "nech mě na pokoji" se dívenky důrazně zeptal, jak se jmenuje. Ale fungovalo to, dívenka se zalekla (nebo usoudila, že je Václav magor a že z něj asi nic nevyrazí). Odpoledne jsme se vydali do skanzenu, kde jsme málem vypustili duši. Není nad svižné tempo hor... Proploužili jsme se skrz domečky z celého Rumunska a večer se rozhodli, že navštívíme "echtes Rumunisches Gasthaus" Zapadli jsme do nějaké jakože lepší hospody, objednali si teplého lahváče, sciorbu, která byla vynikající, ale neznámo proč k ní dávali naprosto brutální feferonku. Jediný Václav se rozhodl, že bude hrdina a sní jí. Po prvním soustu se potil, pak začal slzet a nakonec škytat. Možná je to místní fór (nebo folklór?), kterým se baví domorodci na úkor cizinců. Za asi další dvě hodiny jsme obdrželi přepálená jídla, která jsme snědli za strašného puchu jakési dezinfekce, kterou tam v tu dobu museli nutně vytírat. Odcházeli jsme trohu rozpačití, ale nakonec jsme se dohodli, že rumunštější to být asi nemohlo a usoudili, že se raději budeme nadále živit gogoši cu branza. V Sibiu a okolí jsme se poflakovali ještě další den a v pátek jsme se vydali na vlak.

pátek 9.8.

Vlakem jsme se přesunuli do Alba Iulie, kde jsme roztočili poslední lei a důvěřivě vyrazili s vnitrostátní místenkou do mezinárodního vlaku. Průvodčí nám ale záhy vysvětlil, že na mezinárodní vlak je třeba mezinárodní místenka a že máme každý vysolit dalších 80 tisíc lei. A my že lei už nemáme a nemáme samozřejmě ani dolary ani eura... Průvodčí tedy diskusi ukončil tím, že si v Aradu vystoupíme. To se nám moc nelíbilo a tak jsme si na hranicích "vzpomněli", že nějaké peníze přece jen máme. Dohodli jsme se na 15ti dolarech za všechny a že nám přinese místenky. Když odcházel s našimi doláčky zlatými koláčky v kapse a my neměli v ruce nic, propadli jsme trochu nervozitě, ale byl to "poctivý obchodník" a místenky opravdu přinesl. Naše cestovní doklady vypadaly takto: 7x jízdenka Praha Alba Iulia a zpět, 3x místenka z Bukurešti do Vídně a 4x místenka z Aradu do Vídně. Po původu místenek jsme se neptali a maďarským průvodčím je pro jistotu nevnucovali.

sobota 10.8.

V půl sedmé ráno přijíždíme do Budapešti a máme před sebou více než 12ti hodinovou šichtu turisty. Nasnídali jsme se na lavičkách před nádražím a nebojácně jsme se vrhli do davu turistů, kteří také dychtili poznat krásy tohoto města. Kolem poledne, kdy jsme už padali vedrem a únavou, jsme usoudili, že už máme odpracováno a že můžeme do věhlasných budapešťských koupelí. Jediný Ondřej byl hrdina a setrval nadále ve městě. My ostatní jsme se s chutí naložili do termálních, netermálních, perlivých, vlnových a jiných bazénů a z jejich blahodárných vod jsme pozorovali ruch velkoměsta a móc si to užívali. Trochu jsme se i dospali a pak už nás čekal jenom vlak už opravdu domů. Zbylé forinty jsme utratili za melouny a dobroty do vlaku a v devět večer s námi už vlak uháněl směrem na Prahu. Ráno na Hlavním nádraží jsme se spolu rozloučili a všichni jsme se vydali vstříc vlastním postelím, pračkám a dalším civilizačním vymoženostem, které jsme celou dobu vůbec nepostrádali.


Štítky: Článek nemá štítky

Krátce

Nyní nejsou žádné novinky
Zobrazit všechny

Jirka K. (19.11., 22:44)

Ahoj Veroniko (Jiravova), kdyz TAK prodaval Almanach, taky jsem si jeden koupil, avsak jeho cesta ke me se zadrhla u tebe, od te doby te cas od casu zadam o jeho zaslani, minimalne 20x, avsak marne, mozna je to jiz 3 roky, utika to. Na emaily mi neodpovidas, coz me mrzi, mozna bych te mohl stat aspon za nejakou odpoved. Tabor, Pantakovky, Vojanky, konici ... jses na prijmu, Almanach ... ticho. Prosim, posli mi Almanach postou na moji adresu, klidne muze byt i poskozeny, postovne ti proplatim. Nebo aspon napis, ze na me kasles, at mame vsichni jasno. Preji hezky den. Jirka

Lilka (27.8., 11:05)

TeoCup je 9. - 11. listopadu.

Kamila (6.9., 14:28)

kde jede na lesní hry? :-)

Alena B. (26.9., 14:47)

Víme, kdy bude TeoCup?

Milan (13.8., 20:07)

Předběžné termíny mých zápasů finále tenisové ligy: ne 14/8 v 9:00 Jirka Rada (Záběhlice), pá 19/8 v 18:00 Mrož (Braník), út 30/8 v 18:00 Martin (Braník)

Milan (20.7., 13:05)

Hola, hola! Zde inzerované koncerty jsou sice obvykle jiného druhu, ale uvítám, kdyby se někdo chtěl přidat k mému koncertního podzimu: 6.9. Wolf Alice, 13.10. PJ Harvey, 8.11. Placebo. Kdyžtak se ozvěte!
Vstup do pokecu

Uživatelská nabídka

Login
Listopad 2018
PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  
Prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Hledání

Poslední změna: 18.8.2018, 19:19:55