Výpravy do Větrných hor se zúčastnilo 8 lidí: Petra s Ondřejem, Káča (velká) se Zdeňkem, Káča (malá) s Míšou, Radek a Václav. Podle itineráře jsem měli přejít Fagaraš od západu k východu a navštívit Brašov a Sibiu (a případně blízké vesnice).

Čtvrtek 25.7. a pátek 26.7.

Na nádraží jsme měli sraz ve 22:45 a už ve 23:05 byla naše expedice kompletní. Rozloučit se s námi přišli Luděk s Martou. Popili jsme předražené pivo, na služební váze zkontrolovali hmotnost batohů (18 - 22 kg) a po dojemném rozloučení s Luďkem a vyslechnutí několika otcovských rad vyrazili směrem rychlík PANONIA. Ačkoliv jsme měli místenky do dvou kupé, podařilo se nám vejít se do jednoho a na následujících 17 hodin vytvořit klimbající klubko vzájemně propletených končetin.

V Alba Iulii jsme měli cca 3 hodiny na přestup, které jsme využili k výměně eur na lei. Paní v kabince Informace nás zaskočila, když na naši otázku na směnárnu, položenou ve značně lámané rumunštině, zareagoval smrští slov, z nichž jsme rozuměli jenom "taxi". Ani rada českých turistů "půl hodiny chůze rovně a pak doleva" nás příliš neuspokojila a rozhodli jsme se najít směnárnu sami. Cestou jsme se zeptali místních, kteří se po krátké konverzaci šíleným mixem rumunštiny, španělštiny, němčiny a angličtiny rozhodli, že nejjednodušší bude nás tam odvést svým, i na české poměry luxusním autem. V hotelu jsme každý vyměnili 50 eur za tučnou ruličku stotisícových bankovek. Na nádraží jsme si za zvuku rumunského popu dali pivko a pak už pokračovali vlakem do Podu Olt, kam jsme dorazili ve 23:30.

Po vystoupení z vlaku jsme chvíli spekulovali nad mapou a jali se za tmy hledat místo na spaní. Trochu jsme ale podcenili rumunskou infrastrukturu a považujíce každou lesní cestu za silnici jsme se místo na silnic do Sebes de Sus ocitli pod mostem k Sebes de Jos, o kterém jsme si mysleli, že je dávno za námi. To byl ale jediný renonc, kterého jsme se dopustili a tak už v 1:00 jsme byli zalezlí ve stanech, které jsme rozbili na jediném suchém místě uprostřed podmáčených polí.

Ráno nás příšerným pískáním vzbudil nějaký škodolibý pták (já sice podezírám Radka, že ve spaní zalehl svůj pískací sprej na odpuzování psů, ale to je jen nepodložená spekulace).

Sobota 27.7.

Vstávání v 6:00 bylo sice nepříjemné, ale brzo jsme se probrali a chystali si uvařit čaj. Bohužel jsme narazili na defekt mého skvělého nového vařiče MSR. Se značnými obavami ze smrti hladem jsme zabalili stan (i se zapomenutou klobásou uvnitř) a vydali se k Sebes de Sus. Prvními obyvateli vesnice, které jsme potkali, byli 2 stařenky sedící na lavičce před domem. Když jsem se k nim přihnal se slovy Va rog ... cleste (čti kleště), objevil se naštěstí stařík, který nám nejen poskytl potřebné nářadí, ale bohužel se nám snažil s opravou i pomoct. Po asi hodině manipulování byl vařič improvizovaně opraven a my mohli vyrazit k vyhořelé chatě Suru (1000m převýšení). Staříkům jsme poděkovali mulcumesc, obdařili je krabičkou cigaret, pozdravili se s klienty CK Guliver, nechali si před nosem zavřít krám s výborným chlebem a konečně vyrazili do hor.

Po necelých 4 hodinách, včetně přestávky na svačinu, jsme za krátké tradiční odpolední přeháňky dorazili ke zbytků Cabany Suru (1450 m.n.m.). U poměrně čisté a pěkné útulny jsme se pozdravili s mladým horským vůdcem (na místní poměry velmi slušně vybaveným -- měl dokonce Gore-Texovou bundu). Místo pro stany jsme obsadili doslova pár sekund před příchodem party Rumunů. Po uvaření večeře a několika zhoupnutí na houpačce jsme zalezli do spacáků.

Neděle 28.7.

Brzký budíček nás už nezaskočil a ve čtvrt na devět jsme už stoupali do sedla Suru (2100m) za krásného počasí (kterého jsme si zatím ještě tolik nevážili). Vrchol Budislavu (2375m) jsme obešli po cestě pod vrcholem a s písní na rtech jsme krátce po 3. hodině sestoupili k jezeru Avrig (2011m). Zde nám jako první padly do oka hromady odpadků na břehu jezera i na dně -- pohled pro nás šokující, ale pro Fagaraš bohužel nikoliv neobvyklý. Místo na stany jsme našli u relativně malé hromádky. Jezero jsme využili k vykoupání se v přiměřeně studené vodě, přičemž největším problémem bylo nerozříznout si nohu o některou z plechovek. Po koupeli jsme si ještě chvíli užívali zapadajícího slunce. V noci se nám Fagaraš poprvé představil svou skutečnou tváří.

Pondělí 29.7.

Déšť a prudké nárazy větru nás několikrát probudili a donutili odložit vstávání až na 8 hodin. Když jsme kolem půl jedenácté vyráželi, naivně jsme doufali, že nejhorší rozmary počasí máme za sebou.

Cestou na vrchol Scara (2337m) nás opět zastihli přívaly vody a mlha, podmínky vhodné pro testování GoreTexové výbavy, ale ne pro chůzi. Na vrcholu jsme se dlouho nezdrželi a když na nás v sedle Scara vykouklo sluníčko, bylo jasno. Utábořili jsme se asi ve 14:00 vedle party čechoslováků asi 500m od červené plechové boudy (poměrně humusné). Po jídle a odpočinku jsme udělali u nás ve stanu válečnou poradu jak zítra dál. Mezi tím se udělal zase hnusně. Na exponovaný hřeben mezi Serbotu a Negoiu se nám v takhle nejistém počasí nechtělo, zejména když nás Luděk varoval, že se tam máme pustit jenom při pěkných podmínkách. partu Rumunů, kteří tam vyrazili v mlze jsme považovali za blázny, ale ani klesnout o 500m k chatě Negoiu nevypadalo lákavě. Nakonec jsme se rozhodli cestu prozkoumat výletem na lehko.

Ale nejdřív jsme si zahráli macháčka o bechera. Hra to byla skvělá, ale ti co vyhrávali (jako třeba já) se vůbec nenapili, zatímco třeba taková Petra to do sebe klopila pořád. Když becher došel, mohli jsme vyrazit. Po asi hodině chůze jsme potkali průzkumnou dvojici našich sousedů, kteří hřeben popsali jako dost těžký. Vrátili jsme se s nimi ke stanům (opět začalo pršet) a dál zkoumali průvodce, kde nám výrazně nesouhlasily výškové údaje. Z poměrně zmateného popisu nakonec vyplynulo, že kritický úsek je asi možné obejít po žluté přes kotel se ztrátou asi 200m výšky. Rozhodnutí jsme nechali na ráno.

Úterý 30.7.

Ráno jsme se vzbudili do ještě horšího počasí, takže jsme již tradičně nevstávali na východ slunce, přestože jsme si optimisticky nastavili budíka. Kolem 9. hod. jsme svolali poradu, jejíž výsledek zněl, že to zkusíme. Naši sousedé si o nás asi mysleli svoje, když jsme vyráželi za husté mlhy, ve kterém nám diktátor Petra stanovil pevné pořadí, abychom se neztratili.

Když jsme dorazili přes Serbotu ke kritickému místu, vyslali jsme zvědy (Ondřej, Míša, Václav) na průzkum terénu. Nalehko to ještě celkem šlo, ale představa šplhání po mokré skále s batohem na zádech nás odrazovala. Míša při hledání způsobu, jak kritický úsek obejít, zmizel někde v mlze a zatím, co jsme po něm pátrali, se nečekaně objevil na hřebínku nad námi. Vydali jsme se za ním a holky se Zdeňkem zatím nahoře mrzli. Nakonec jsme nejhorší úsek obešli po žluté značce a po asi 500m se vrátili na červenou hřebenovku. Zde se ukázalo, že části skupiny šplhání po kluzkých kamenech nedělá dobře a začal velký vnitřní boj. Když už bylo jasné, že se rozdělíme na skupinu hřebenovou a kotelní, za sáhlo počasí a prudkým deštěm přesvědčilo i nejodhodlanější jedince k sestupu po žluté do kotle.

Přesně podle Murphyho zákonů se v okamžiku, kdy naše nohy stanuli o 200m níže (na údajně nejkrásnějším místě k táboření na celém Fagaraši), rozzářilo slunce. Dali jsme si oběd a při pochutnávání si na salámu nás už ani tolik nemrzelo, že jsme se vzdali lezeckých partií. Po jídle jsme razantním tempem znovu nabrali ztracenou výšku a ze sedla Negoiu nám zbývalo jen 20 minut na místo nejkrásnějších rozhledů na hřeben Fagaraše. Fascinováni překrásnými rozhledy do mlhy jsme pořídili skupinové foto a zahájili sestup k dalšímu z vrcholných bodů programu -- slavnému Drákulovu Soustruhu.

Tady jsme se už skutečně rozdělili. Skupina Káča, Míša, Petra, Ondřej a Václav zvolila údajně náročnější Strungu Dracului, Káča, Zdeněk a Radek šli Strungu Doamnei. Zatímco Strunga Dracului se ukázala býti bez problému zvládnutelnou i s batohem na zádech, Doamnei si vyžádala podávání batohů v úzkých místech a dokonce úraz, který Radek utrpěl při uklouznutí na mokré skále. Skupina Doamnei dorazila na tábořiště u jezera Caltun asi půl hodiny před Drákulovými soustružníky. Mezi tím se stačilo opět rozpršet, takže jsme nejenom zmokli, ale i stavěli stany za vydatného deště a silného větru (někteří dokonce nadvakrát).

Středa 31.7.

Cíl následujícího dne byl jasný -- Cabana Bilea Lac. Ráno bylo sychravé, mlhavé a větrné. Jelikož se balení neustále protahovalo, snažili jsme se motivovat Míšu s Káčou sázkou, že do 10 minut naše trojice sbalí stan a budeme připraveni k odchodu. Jestli jsme to splnili je nerozhodnutá otázka (panáka, který byl předmět sázky jsme si s Míšou koupili navzájem), jisté naopak je, že v mokrých věcech nám byla zima a museli jsme se schovat do příjemné, i když plné útulny.

Po čtvrt hodině jsme vyrazili do odporné siberie. Vystoupali jsme na vrcholky Laptelui (2344m) a Laita a sedlo Doamnei a přelezli exponovaný úsek pod skalní věží Turnul Paltinei, jejíž existenci nemůžeme potvrdit, protože v mlze nebylo vůbec nic vidět. Za deště nabírá slovo "exponovaný" velmi konkrétních rozměrů, takže nám ani nevadilo, že ze srázu pod námi jsme nespatřili nic. Z vrcholu Paltinul jsme konečně odbočili na modrý trojúhelník směrem Bilea Lac. V očekávání neskutečné žranice téměř sbíháme dolů.

Nikdo nemyslí na nic jiného než na vysněnou czorbu. Není proto těžké představit si, jaké obavy zavládly, když jsme dorazili na rozcestí, kde odbočovala žlutá značka s nápisem "Bilea" dolů do mlhy k transfagarašské magistrále, ze které jsme už slyšely projíždějící auta, zatímco modrá pokračovala po vrstevnici nebo dokonce mírně stoupala. Představa, že se vydáme špatnou cestou a chatu mineme byla prostě nepřijatelná. Po poradě s mapou volíme modrou. Kdy se ani po dalších 10 minutách nezdá, že že by cesta klesala, začínáme být celkem nervózní. Další pohled do mapy nás ale ujistí, že jdeme dobře, a když se za chvíli vynoří z mlhy jezero Bilea Lac, náš optimismus nezná mezí. U nádherného jezera ústí tunel Transfagarašanu, je tady horní stanice lanovky a hlavně 2 cabany, stará a nová. Jelikož jsme sestoupili přímo u té nové, prozkoumáme nejdřív ji. Luxusní vzhled a parkující Volkswageny německých SPZ nás jasně varují, ale za pokus nic nedáme. Interiér jen dokresluje první dojem a po přečtení jídelního lístku v němčině odcházíme do staré hospody.

Schnitzel za 125.000 lei (cca 125,-) bychom asi ustáli, ale nechceme podporovat zlodějinu a navíc se těšíme na atmosféru pravé rumunské hospody. Parta asi 20 výletníků zvolila stejný postup asi o 5 minut dříve, takže musíme trochu bojovat o židle, ale nakonec nějak usedáme. Žranice byla královská: 2 piva (á 20.0000), czorba se smetanou (45.000), přírodní řízek s hranolky (73.000), ovocný pohár a káva (15.000).

Kolem 16:00 odcházíme z cabany a stoupáme do sedla Šaua Caprei. Třičtvrtěhodinovou cestu jsme zvládli ostrým tempem za 30-35 minut. Ze sedla scházíme k jezeru Capra a za půl hodiny už stavíme stany. Po příjemné koupeli v jezeře na nás dokonce na chvíli vykouklo sluníčko, takže s radostí vybíháme na blízký hřebínek pokochat se rozhledem a složit indiánskou modlitbu k bohu Slunce.

Čtvrtek 1.8.

Modlitba patrně zapůsobila a při ranním v stávání pozorujeme, jak se k nám pomalu blíží pruh země osvětlený hřejivými paprsky. Když se dostane až k nám, jsme už připraveni k odchodu. Mokré věci sušíme na batohu, takže vypadáme trochu jako chodící prádelna. Po dlouhé době se nám otevírají výhledy na celý hřeben Fagaraše a tak fotíme o 106. Bohužel hory jsou nelítostné a odpoledne se počasí zase kraboní.

Na tomto místě deník výpravy končí.
Co se stalo v drsných Fagarašských horách, že kronikář nepokračoval ve svém zápisu?
Přežili to?
A CO NA TO JAN TLESKAČ?

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka