Stezka 2001 - České středohoří

Tak za sebou máme zase Stezku. A zase se vydařila. Letos v podzimním Českém středohoří. Nejskalnější skupina odjela už ve středu večer vlakem ve složení Veronika, Pavel, Václav, Martin Dienstbier, Vítek, Karel, Michal a já. Pozdějším spojem za mírných komplikací dorazili Klára, Míša Stulíková a Láďa Kněz. Autobusová doprava zasadila těžkou ránu našemu přesvědčení, že zpoždění mívají jen vlaky. Zatímco my jsme dorazili do Ústí nad Labem včas, skupina B (je to čistě orientační, neznamená to, že by byli horší) s hodinovým spožděním, čímž jim ujel přípoj do Řehlovic. Veronika si již tradičně tedy vzala na svá bedra dopravu těchto nešťastníků. Ve skupině B se nacházelo také několik zástupců 13. trasy, kteří nás poctili svým spolunocležnictvím. Leč situaci to trochu komplikovalo, neb jich bylo cca 10, včetně Saši Fuchse a basy (nikoliv pivní). Po bezvýsledném jednání o autobuse, hasičském voze a osobním autu za 1100 Kč, si své zákazníky přivezl sám pan hostinský. Asi v jedenáct hodin po desetikilometrovém úvodu naskočil do rozjetého rychlíku zbytek dojížďáků toho dne: Jirka K., Petr B. Uvítání paní hostinské také nebylo úplně podle našich představ, ve kterých figurovala svíčková. Dozvěděli jsme se totiž, "že máme přijet přece až osmadvacátého!". Ale nakonec nebylo tak zle, dostali jsme klobásy a co chybělo, dokoupil pan hostinský na svých výjezdech Řehlovice - Ústí a zpět. Hrálo se zpívalo se a ač si paní hostinská chtěla jít brzo lehnout, zůstala s námi až do 3 hodin do rána. Saša Fuchs si ráno moc pochvaloval, jak pěkně spinkáme, že nikdo nešustí atd. Za naše hraní nás asi pochválit zapoměl... A ještě jedna důležitá věc se udála na tomto noclehu: byla představena trička a zpěvníky, což následující večer dalo Pavlovi příležitost se konečně rozvinot své skryté obchodnické vlohy. Ráno jsme posnídali u krámu a směle vyrazili do mlhy se smělým cílem pokořit Milešovku. Sedíce za hustého deště ve vsi u dvou zavřených hospod, přehodnotili jsme plán a rozhodli se Milešovku vypustit a naopak do programu zařadit vesnici, kde hospoda je. Po vydatné cestě bahnem a v dešti a následně po E55 jsme se dostali do restaurantu, kde jsme ukojili své přízemní pudy a nacpali si břicha knedlíkama, smažákama a jinými dietními jídly. Únavu jsme zahnali palačinkama a kávou, tak si dovedete představit, jak lehce se nám odcházelo. Nicméně u rozhodujícího rozcestí nás zřejmě posedl ďábel, a přece jsme se rozhodli Milešovku zdolat. Vrcholové foto v mlze, vrcholová čokoláda a hurá dolu, do náruče hospody v Hrušovce.

Hrušovka, vesnička asi o pěti domech nás uvítala vlídnou atmosférou vesnické hospody a vynikajícím pečeným kuřetem. Záhy po nás dorazili dojížďáci. Rozjela se standardní zábava, písně a tance, jenom těch panáků lítalo nějak více. Paní byla naštěstí dostatečně operativní, takže když došla becherovka a fernet nelenila a zajela do vedlejší vsi do hospody scházející sortiment doplnit. Hudebníci začali mít první problémy s hlasem, a tak doošlo i na obligátní syrové vejce s rumem a cukrem. Petr M., alias magistr, alias Myšák slavil ukončení studia a místní přihlížející nazval Moniku pérem z gauče. Noc byla ještě kratší než ta předchozí a ráno o něco krušnější. Nevybouření stezkaři se vydali přes Ostrý a Lovoš, my rozumější jsme zůstali jen u Lovoše. Pod Lovošem jsme se zastavili v hospodě Oráč, kde jsme se opět před výstupem pořádně nacpali a opět došlo na přehodnocování trasy. Ale jsme silní a vytrvalí a Lovoš jsme zdolali všichni kromě Kačky M. a Ireny. Na vrcholu jsme zastihli sportovnější skupinku, popili čaj a vydali se dolu k Labi, které jsme překonali pomocí přívozu. Tam se k nám připojila Jana a Kája Provázkovy, večer dojela Iva K. a byli jsme kompletní.

Za tmy jsme dorazili do Kamýku, kde jsme byli umístěni na sál i se sudem. opět weselice, tance na židlích. Na totmto noclehu se ustavili rytíři Stezky. Společnost řídla a řídla, až jsme zbyli jenom já a Verča a Pavel s Petrem M. Ti se rozhodli, že sud dopijí. Jak Klárka trefně poznamenala, byli ochotni položit život, ale Petr položil čelo na stůl a ještě v půl šesté četl ubrus. Další den jsme vyrazili přes směr Třebušín. V krásné krajině na nás po dvou dnech dokonce juklo slunko a vůbec bylo moc pěkně. Cesta po žluté značce byla trochu dobrodružnější. Od místních domorodců jsme si nechali poradit kudy nejlépe do Kamenice do hospody. Naše nedůvěra v mapu se nám záhy vymstila. Potkali jsme část Trojky, kteří šli do stejné hospody, ale opačným směrem. Strhli jsme je na svou stranu, za což nás později proklínali. Pod vedením čerstvě promovaného kartografa jsme se vydali cestou bahenní a podle citu. Nakonec jsme hospodu našli a jak jsme předpokládali, rozvalovaly se u ní už dvě trasy. Tak jsme si od naprosto neschopného personálu nechali dotočit zvětralá piva, poobědvali tyčinky, chipsy a vodku s džusem a vyrazili dál. Po cestě jsme již potkávali hojně tras a dozvěděli jsme se mimo jiné, že nikde tu žádná hospoda není, že jestli spíme v Třebušíně, tak že pan vrchní to moc nezvládá a že nám hospodu právě vyjídá a vypíjí Trojka a Dvanáctka.

Přes skalnatý vrch Trojhora jsme došlo do Třebušína. Naštěstí všechno nakonec dobře dopadlo a i poslední večírek se zadařil do časných ranních hodin. Oslavili jsme Veroničiny narozeniny a v neděli po snídani (asi ve dvanáct) jsme vyrazili do Ploskovic. Cetsou jsme secvičili naší brilantní statickou scémku (střízlivě jsme odhadli naše herecké i hlasové možnosti), která měla na zakončení velký úspěch. No, a dál už to bylo jako vždycky: poobjímali jsme své rodiče, kamarády a kamarády rodičů, za deště si zazpívali a zatančili v podloubích ploskovického zámku a vydali se na společný vlak, který nás okružní jízdou dovezl až do Prahy.

Bylo to strašně fajn a strašně jsem se těšila do vany a do postele.

Káča

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka