Zdravíme všechny čtenáře, kteří vytrvali až do konce!

Před vámi je poslední vydání Asijského zpravodaje! Naše cesta skončila a bohužel už není dále o čem psát, i když věřte, psali bychom rádi a ještě raději cestovali. Jak jistě mnozí víte, je to již více než tři týdny, co jsme se vrátili. Naše opálení už vybledla, batohy jsou už dávno vybalené, prádlo vyžehlené, přivítali jsme se už s mnoha přáteli, přežrali českých delikates, opili nejlepším pivem, spíme už zase ve své postýlce a pomalu se učíme chodit do práce. Co nás však i po našem návratu ještě neoddělitelně pojilo s naší cestou byl právě tento Zpravodaj a slib, kterým jsme se vám zavázali v minulém vydání. Přijměte omluvu za zpoždění. Je nám skoro trapné posílat ho tak dlouho po našem příjezdu, ale jak sami víte, člověk není vždy pánem svého času a jiné věci byly holt více neodkladné. O autenticitu tohoto vydání se však obávat nemusíte, i když bylo sepsáno na pražském sídlišti. Naše cestovatelské nadšení ještě nestačilo příliš vychladnout, vzpomínky jsou stále živé a zápis
ky v deníku byly dobře čitelné.

Nejdříve bychom vás ale chtěli poprosit, abyste věnovali zvýšenou pozornost následujícímu upozornění: Varujeme předem všechny čtenáře, že toto vydání Zpravodaje je extrémně dlouhé! Teď máte šanci si to ještě rozmyslet, a ušetřit tak své oči, případně papír v tiskárně. Pokud se rozhodnete pokračovat ve čtení dále, ušetřete nás pak prosím svých poznámek. Klid domova a dostatek času způsobily, že jsme se tentokrát rozepsali více než obvykle. Ve své mysli jsme se přitom dokonale vrátili zpět do Asie a dlouho se nám odtud nechtělo. Výsledkem jsou tyto řádky, které nám bylo líto zkracovat. Poslední vydaní Zpravodaje je kromě své délky odlišné ještě v jedné věci. Na závěr jsme pro vás přichystali speciální bonus ve formě přílohy v pdf formátu. Pokud na ní položíte oko, najdete v ní kromě textu také několik fotografií dokumentující poslední etapu naší cesty.

Tak tedy otevřeme poslední kapitolu naší cesty. Minulým zpravodajem jsme vás zdravili z Bangkoku, odkud jsme následující den přelétali do Singapuru. Let byl ještě větším zážitkem než obvykle, protože jsme z výšky zaníceně poznávali některá místa, na kterých jsme před časem strávili část cesty. Byl to thajský ostrov Ko Chang či pláže kambodžského letoviska Sihanoukville s nedalekými ostrovy. Prolétat nad pobřežím neuvěřitelně zelené Malajsie bylo rovněž působivé. Naše nadšení z letu tak ani moc neopadlo, když jsme zjistili, že veškeré jídlo a pití na palubě se musí drsně platit. Ale vzhledem k nízké ceně letenky se ani nebylo čemu divit. Během 1,5 hodinového letu jsme ho bez problémů oželeli, i když obvykle bývá jednou z věcí, kterou na létání nejvíce milujeme.

Singapur (v překladu Lví město) je ostrov, země a město zároveň. Leží na jihovýchodním výběžku Malajského poloostrova, s nímž je spojen kilometrovým mostem přes kanál Johor. Žádný z jeho 3,3 milionů obyvatel (s žijícími cizinci to je 4,1 miliónu) však o sobě nemůže říci, že je Singapurec. To totiž není národnost, ale pouze státní příslušnost. V Singapuru dnes žije kosmopolitní směsice především tří hlavních národností: Číňanů (77%), Malajců (14%) a Indů (8%). Singapur dnes hrdě hájí post jednoho z proslulých asijských ?ekonomických tygrů? a jeho HDP je jeden z největších v Asii. Neméně proslulý je i některými svými lehce totalitními předpisy týkajícími se například povolené délky vlasů či přísných zákazů na ulicích, jako je zákaz žvýkání, kouření, plivání, odhazování odpadků apod. Kladem tohoto systému je na asijské poměry nezvyklé čisto a pořádek na ulicích.

Singapur na nás udělal ohromný dojem. A to hned na letišti, kde imigrační úředník každého s úsměvem přivítá a nabídne bonbón. Byl to přímo šok, který nás tu mile zasáhnul. Protože jsme sem přicestovali v podstatě skoro přímo z Číny, nemohli jsme se nabažit té zdvořilosti a slušnosti všude kolem, která čišela nejen z lidí, ale i z různých cedulek, hlášení v metru apod. O čistotě ani nemluvě. Nešlo nám do hlavy, že tři čtvrtiny místních obyvatel jsou Číňané. Možná právě proto musela zdejší vláda zavést všechny ty přísné zákazy, aby tento národ v Singapuru mohla vůbec zkultivovat. Na první pohled nás také zaujalo, jak zde mezi sebou jednotlivé asijské národy hovoří anglicky. Angličtina je tu totiž oficiálním jazykem. V podání mnoha obyvatel se však jedná o prapodivnou hatmatilku, která se dokonce někdy i vtipně nazývá Singlish. Vyznačuje se podstatnými zásahy do anglické gramatiky i výslovnosti některých slov, takže občas je jí poměrně špatně rozumět. Dále nás zaujaly několikaj
azyčné nápisy na veřejných místech, z nichž každý byl psán dokonce jiným písmem. Byly v Angličtině, Čínštině a některém z indických jazyků (blíže nemůžeme upřesnit, nejsme znalci).

Klima, kterým nás Singapur přivítal, nás úplně omráčilo, a to jsme si mysleli, že po příletu z Bangkoku nás už nic horšího nemůže čekat. To byl omyl! Rtuť teploměru se tu sice nevyšplhá o mnoho více než tam (tak na 37°C), ale humidita je zde podstatně vyšší (cca 77%) a to opravdu ubíjí. Slušně jsme se také opotili, když jsme viděli zdejší ceny. V důsledku vysoké hospodářské úrovně je Singapur daleko dražší než okolní asijské země.

Ale nechme už obecných dojmů, pojďme do Indické čtvrti, v jejíž blízkosti jsme se ubytovali. Právě sem vedly naše první hladové kroky. Čtvrť je to moc příjemná, velmi živá, plná barevných koloniálních domků, obchůdků, směsice vůní z mnoha restaurací a noblesních Indů se silným charisma. Svou krásou nás ohromili zvláště ženy oděné do pestrobarevných sárongů, s dlouhými hustými vlasy a hlubokýma temnýma očima, které na vás hledí magickým pohledem. Velkým zážitkem z návštěvy této čtvrti byla hlavně večeře v jedné z mnoha zdejších restaurací. Všechny lahůdky a sosíky nám zde naservírovali na banánovém listě. Stejně jako místní Indové, jedli jsme i my bez příboru jenom rukama. Ještě dlouho jsme pak na jazyku cítili všechna ta výborná aromatická koření. Byl to jeden z největších gastroorgasmů naší cesty, který rozhodl o tom, že v následujících dnech jsme ke stravování vyhledávali skoro už jenom indické restaurace. Po výtečné večeři jsme se vydali ještě na prohlídku zdejšího hinduis
tického chrámu, do kterého se přicházelo modlit hodně lidí. Každý si vybral některého z mnoha bohů, ke kterému přinášel obětiny a odříkával před jeho sochou modlitby. Určité rituály zde vykonávali také zdejší svatí muži. V chrámu byla úžasná atmosféra a mystérium by se tu dalo jenom krájet. Velmi to na nás zapůsobilo, i když dění uvnitř jsme rozuměli jen pramálo.

Druhý den ráno jsme vyrazili za jednou z největších atrakcí Singapuru, do ptačího parku Jurong. I když nejsme zrovna nadšení ornitologové a klece s ptáky v zoologických zahradách většinou procházíme bez většího zájmu, návštěva tohoto parku nás úplně dostala. A to tak, že jsme tu strávili skoro celý den. Je to totiž atrakce jako hrom! Na ploše 20 hektarů tu chovají kolem 8000 ptáků představujících celkem asi 600 různých druhů. Mnoho druhů jsme tu mohli pozorovat v těsné blízkosti, buď za plotem, nebo v obrovských voliérách, ve kterých se simulují podmínky pralesa a kterými se přímo prochází. Žasli jsme nad pestrostí barev, tvarů i zvuků, které tito tvorové dokáží vyloudit. Domovinou většiny z nich jsou především tropické oblasti, atak jsme tu několik ptáků viděli vůbec poprvé v životě. Shlédli jsme tu také několik představení, obvykle spojených s jejich krmením. Viděli jsme například krmení pelikánů a tučňáků rybami a mluvící a akrobatickou show papoušků a jiných druhů.

Večer jsme pak ještě zamířili do Muzea asijských civilizací v centru města. Tou dobou zde totiž byl vstup zdarma a tak jsme se rozhodli, že se trochu vzděláme, když už to nic nestojí. Kromě mnoha nádherných exponátů nás zde zaujala i supermoderní koncepce s mnoha projekcemi na plátnech, monitory, na kterých jsme si mohli interaktivně spouštět audiovizuální prezentace či si zde vyslechnout ze záznamu nahrané komentáře od průvodců nejrůznějších asijských národností. Zvláště zajímavé bylo pozorovat jejich nudící se tváře na velkých monitorech, když zrovna nikdo neprocházel kolem (komentáře se spouštěli na fotobuňku). Zkrátka takové muzeum na úrovni 21. století. Krásná byla i noční procházka podél Singapurské řeky, při které nám panorama hvězdné oblohy nahrazovaly stovky svítících oken obrovitánských mrakodrapů.

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na prohlídku města. Nejdříve k přístavu s podivnou obří sochou Merlion- napůl ryby napůl lva, která je maskotem ostrova. Přes vodu proti ní je budova divadla, moderní prosklená stavba připomínající svým tvarem dva kusy tropického ovoce durian. Odtud jsme se vydali centrem staré koloniální čtvrti, která dnes již v podstatě splývá se zástavbou moderních mrakodrapů, které vytváří hlavní ráz města. Podél katedrály a městské radnice jsme došli až ke staré budově parlamentu. Ač mrakodrapům moc neholdujeme, to co je k vidění v Singapuru, nás mile překvapilo a určitě zanechalo i jistý estetický dojem. Je tu také mnoho parků a zeleně vůbec. Na to, jaké je Singapur velkoměsto, je to celkem klidné a příjemné místo.

Odpoledne jsme se vydali na okraj města do aquaparku. Od té doby, co se o něm Petruška doslechla, s ní bylo k nevydržení a nemluvila o ničem jiném. Prospekt o něm hovořil jako o největším v JV Asii a také jako o vítězi v nějaké světové soutěži. Nechal jsem se tedy přesvědčit. No, nakonec jsme byli trošku zklamaní, ale určitě návštěvy nelitujeme. Cachtali jsme se tu asi tři hodinky. Nejvíce jsme si ulítli na obří U-rampě, kterou jsme sjížděli na nafukovací loďce sedíce proti sobě. Byl to slušnej adrenalínek, ze kterého jsme měli nejen pěkně stažený, ale i celkem omlácený prdelky. Novou atrakcí pro nás bylo také nafukovací kolo pro pět lidí, na němž se sjížděl tobogán a které se v některých místech pěkně roztočilo. Jinak v porovnání s evropskými auqaparky to byla celkem slabota.

Večer jsme ještě vyrazili do Muslimské čtvrti, jejíž tichou atmosféru jsme nasávali do pozdní noci. Uličky maličkatých domků lemované stromořadím palem, nasvícená sultánská měšita a palác, zahalené ženy a fousatí starci v čepičkách jako by nás vtahovali do pohádek Tisíce a jedné noci. Cestou do našeho hotýlku jsme se vraceli o poznání živější indickou čtvrtí, které ještě vládl noční trh. Kromě zmíněných dvou čtvrtí je v Singapuru i rozlehlá Čínská čtvrť a parky s čínskou architekturou, ale jistě chápete, že po dvouměsíčním pobytu v Číně jsme již nebyli na tuto kulturu tolik nažhavení, takže jsme návštěvu těchto míst s klidem oželeli.

Druhý den časně zrána jsme se vypravili na jižní ostrov Sentosa, který je se singapurským ostrovem spojen mostem. Vyrazili jsme sem hlavně kvůli ?Podmořskému světu?, jak se nazývá zdejší oceánografické muzeum. Kromě mnoha obřích akvárií s nejrůznějšími mořskými tvory je zde také několik superobřích akvárií, do kterých jsme přímo vstoupili tunelem na jezdícím pásu a za sucha se tak mohli ?potápět? mezi žraloky, rejnoky, mořskou krávou a dalšími obřími rybami, které ani neumíme pojmenovat. Atrakcí tu opět bylo krmení, kdy potápěči z ruky dávali malé rybky těmto mackům přímo do huby. Pak jsme se přesunuli o několik kilometrů dále do Delfíní laguny s krásnou pláží (písek sem prý byl navezen), odkud bylo možno přejít po mostě na malý ostrůvek a stanout tak na nejjižnějším místě kontinentální Asie (pokud tedy bereme jako zdejší geografové mostní spojení ostrovů jako ?kontinentální?). Nakonec jsme na ostrově shlédli přestavení v místním delfináriu. Aktéři zdejší show byli růžoví del
fíni, kteří jsou prý velmi vzácní. Nádech růžové barvy dával těmto tvorům ještě rozkošnější vzhled. Nad jejich inteligencí, šikovností a učenlivostí jsme v průběhu show jenom žasli.

Po přesunu zpět na velký ostrov nám už nezbývalo příliš času do odjezdu autobusu do malajské Malaky. Přesto jsem neodolal a sám se vypravil ještě jednou do Muslimské čtvrti pořídit několik fotografií za denního světla. Z mé výpravy se v závěru stal běh s časem o závod, který mě ještě zkomplikovalo to, že jsem mírně zabloudil. Ve sprintu jsem tak stihl poznat i několik míst, kam jsme v minulých dnech ani nezabloudili. Nakonec jsem však zvítězil a potěšený z pořízených fotografií jsem nasedal do autobusu. Cesta do 250 km vzdálené Malaky trvala zhruba 4,5 hodiny.

A jsme v Malajsii! To je fofr! Hned první pohledy z okénka autobusu daly tušit o tom, jaká Malajsie je. Zelená, porostlá bujnou vegetací. Je to proto, že zde na rozdíl od severních sousedů prší téměř celoročně. Největší plochu malajského území asi zabírají kromě deštných pralesů plantáže olejových palem. Ty jsou zde vidět téměř všude. Na jejich rozlehlost jsme udiveně hleděli už z letadla. Nepřekvapilo nás pak, když jsme se dočetli, že Malajsie je největším vývozcem palmového oleje na světě a olejová palma je dokonce považována za národní strom. Její obrovské oranžovo-červené plody připomínají spíše duriany než kokosáky, které známe z kokosových palem. Podobně jako Singapur je Malajsie opět multikulturní země, kde pouze 60% obyvatel tvoří etničtí Malajci. Zbytek jsou Číňané (27%) a Indové (8%). Kromě kontinentální části náleží Malajsii ještě část území na ostrově Borneo, kde žije asi 15% jejích obyvatel. I když je Malajsie považována za dalšího ?asijského tygra? a je relativn
ě hospodářsky vyspělá, ceny zde jsou celkem přijatelné i pro baťůžkáře. V porovnání s Thajskem jsou tak o 30% vyšší. Nejrozšířenějším náboženstvím v zemi je islám, který vyznává asi 53 % obyvatel. Právě toto náboženství tvoří podstatný ráz země a odlišuje ji na první pohled od jiných zemí JV Asi, kde je dominantním náboženstvím buddhismus. Setkáte se tu s islámskou kulturou, ženy zde zahalují svou krásu, muži mohou mít tolik žen, kolik chtějí a na kolik mají peníze, a místo na pivo či rýžovou whisky se tu chodí jen na čaj nebo kávu. Alkohol je zde obtížně k sehnání a je velmi drahý. Ačkoli se malajská vláda zcela distancuje od jakéhokoli islámského extremismu, těžko tomu zcela uvěříte, když například víte, že občané Izraele mají vstup do země bezvýhradně zakázán, nebo se doslechnete o tajné náboženské policii, která dbá na to, aby každý kdo se hlásí k islámu byl řádným muslimem.

Naše první zastávka v Malajsii byla v přístavním městě Malaka na západním pobřeží. Malaka bývala kdysi snad nejvýznačnějším obchodním centrem celé JV Asie. V minulosti zde mezi sebou o moc bojovali Portugalci, Holanďané i Britové, kteří se sem postupně začali stahovat od 15. století. Každý zde zanechal své stopy. Dnes je však město nejvíce nasáklé atmosférou starých čínských čtvrtí, ale je zde možné nalézt chrámy snad všech asijských náboženství.

Návštěvu města jsme zahájili u holandské radnice ze 17. století stojící v těsné blízkosti křesťanské katedrály (1753) postavené také Holanďany, ale později přestavěné Brity. Od rozvalin kostela Sv. Pavla, který původně postavili v roce 1521 Portugalci a postupně různě přestavovali Holanďané a Britové, jsme se pokochali výhledem na město a přístav. Jako jedinou původní památku na Portugalce jme ve městě nalezli bránu Porta de Dantiago. Odpoledne jsme se toulali rozlehlou Čínskou čtvrtí plnou malých uliček s ještě menšími domky zdobenými lampióny. Sem tam jsme narazili na nějaký chrám. Fascinovala nás ulička, kde jsme za sebou postupně potkali buddhistický a taoistický chrám, mešitu a nakonec i chrám hinduistický.

Velmi nás zaujal také obchůdek s malými botičkami, který jsme v Čínské čtvrti objevili. Nabízené botičky ale nebyly určeny pro panenky, jak by se mohlo zdát, ale byly to boty v reálné velikosti, které byly od 15. století v Číně velkou módou mezi ženami vyšších vrstev. V té době platilo čím menší boty tím krásnější. K obutí těchto bot se musela ženám drasticky lámat a ohýbat chodidla, což pochopitelně bylo doprovázeno značnou bolestí a nepohodlím. Ženy v nich nebyly schopny pořádné chůze, takže v nich jen snad nemotorně postávali přidržujíce se něčeho. Této módě pochopitelně již dávno odzvonilo. Malaka je dnes již jediným místem na světě, kde se tyto botky stále tradičním způsobem vyrábějí, i když jen jako suvenýr pro turisty. Dnešní výrobu provozuje příjemný pán, který se s námi dal hned do řeči. Když zjistil, že jsme Češi, nadšeně nám ukazoval tužku České televize, která tu prý s ním před třemi roky natáčela dokument. Mimo jiné jsme se od něj dozvěděli, že je již z páté gene
race, která se výrobou těchto bot zabývá.

Večer jsme přijali pozvání dvou Anglánů z našeho guesthousu do místního hudebního klubu, kde ten večer vystupovali. Jeden hrál na perkuse, druhý na kytaru a oba zpívali, skvělí hudebníci a moc fajn lidi. Bylo příjemné po dlouhé době slyšet živou hudbu. V té době jsme také netušili, že se v budoucnu s klukama ještě několikrát potkáme a že nám tak přirostou k srdci.

Druhý den dopoledne jsme si prohlédli velký čínský hřbitov na Čínském kopci (Bukit China), údajně největší mimo území Číny. Jednotlivé hroby tu jsou roztroušeny na mnoha svazích, takže každý tu má ke svému odpočinku dostatek místa. Pak jsme se ještě na loďce projeli po zdejší Malacké řece. Během projížďky jsme zvláště zaujatě pozorovali pestrý život v řece a jejím okolí, který bychom vzhledem k její ?čistotě? rozhodně nečekali. Viděli jsme tu tvory, se kterými jsme se ještě ve volné přírodě, natož ve městě, nesetkali. Kromě podivných obojživelných ?rybo-plazů?, to byli velikánští ještěři, kteří se rochnili v řece nebo vyhřívali na březích. V podvečer jsme už uháněli z Malaky do hlavního města Kuala Lumpuru.

Hlavní malajské město, nazývané často také zkratkou KL, je moderním obchodním centrem bez barvy a chuti založené teprve v polovině minulého století. Klima je zde na chcípnutí, zběsilý provoz, smog by se tu dal krájet. Přesto, kdo má oči ke koukání nebo třeba jen jazyk na mlsání, dokáže i zde nalézt jistou krásu, i když je to možná náročnější než kdekoli jinde. Na rozdíl od Petrušky, která byla KL zcela zhnusená, mně se podařilo najít několik celkem pěkných míst, zatímco Peťula odmítala opustit prostředí klimatizovaného pokoje a bojovat s parnem venku. Stejně jako na jiných místech v Malajsii či třeba v Singapuru je zde možné na ulicích vidět pestrou směsici asijských národů. Liší se nejen svým vzhledem, ale i stylem oblečení. Pro našince zvyklého na fyziognomickou i oděvní jednotvárnost je to opravdu zážitek. Nevšedním kulinářským zážitkem je pro každého labužníka zase ochutnávka různých specialit těchto národů, které se zde nabízí na nočních jídelních marketech v Čínské či I
ndické čtvrti.

Ubytovali jsme se v barevné a živé Čínské čtvrti. Dopoledne druhého dne jsme si udělali povinnou tour mezi hlavními památkami KL. Začali jsme u architektonicky zajímavé koloniální budovy vlakového nádraží z r. 1911, která ač projektována anglickým architektem má zřetelné prvky islámské kultury. Neméně zajímavá byla i naproti stojící budova Malajských železnic. O kousek dál jsme navštívili moderní Národní mešitu (Masjid Negara) z r. 1965, která má být největší v JV Asii. Péťa se zde musela řádně zahalit od hlavy až k patě, což byla pro mě možná větší atrakce než mešita sama. Po chvíli úmorného proplétání rušnými ulicemi jsme se nakonec ocitli v srdci bývalého koloniálního KL na náměstí Merdeka. Toto místo je z větší části tvořeno trávníkem, na kterém kdysi hrávali Angláni kriket. Naproti němu však dnes již hrdě vlaje na 45 metrové žerdi (!) malajská vlajka, aby tak připomínala místo, kde byla v roce 1957 vyhlášena samostatnost země. Přes ulici naproti palmové aleji stojí asi
nejvýznamnější koloniální památka KL, budova sultána Abdula Samada (1894-97) s dominantní hodinovou věží. Za touto zajímavou směsicí viktoriánsko-islámské architektury se neurvale derou do výšky mrakodrapy, kterým kraluje šílená telekomunikační věž. Toto 421 m vysoké monstrum je 5. největší věží světa a dnes bezesporu hlavní dominantou KL. Do vašeho výhledu se cpe prakticky kdekoli ve městě. Pokud na to máte, můžete si v jejím otočném restaurantu dát třeba oběd a vychutnat ho společně s výhledem na KL ve výšce 276 m. My jsme raději zůstali při zemi a zašli k osvědčeným Inďákům.

Při odpočinku v altánku na rohu náměstí se s námi dala do řeči mladá dívka, která nám vylila své smutné srdce. Ve svých dvaceti šesti letech se musela podřídit rozhodnutí svých rodičů a stát se tak druhou ženou dvaačtyřicetiletého muže. Stěžovala si nám na svého manžela, který se prý zajímá jen o svou první ženu a o ní se nestará. Jak vidíte, středověk neskončil, středověk trvá. Procházku jsme zakončili u pohádkové mešity Masjid Jamek (1907) obklopené palmovým hájem a skládající se z cibulovitých kopulí a minaretů z růžových a krémových cihel. V podvečer jsem se ještě sám vydal na prohlídku Čínské čtvrti, ale asi po 1,5 hodině mě zahnal prudký liják zpět do hotelu. Po večeři jsem opět sám vyrazil do vzdálenější Indické čtvrti, kde jsem měl jasný cíl, koupit si CD s tradiční indickou hudbou, která se mi zalíbila už v Singapuru. Volba byla šťastná a toto CD patří momentálně k mým nejhranějším. Litoval jsem, že už jsem po večeři, protože z těch ňamek, co tu nabízeli, úplně přech
ázely chutě. A ta vůně!

Následujícího dne jsme se již rozhodli uprchnout z KL, ale nejdříve jsme museli ještě vidět Petronas Twin Towers, nejvyšší budovu světa, další dominantu KL a chloubu celé Malajsie. Kdo tu nebyl, snad jako by Malajsii ani nenavštívil. Ačkoli mrakodrapy příliš neobdivujeme, návštěva této budovy nás nadchla. Tato stavba byla oficiálně otevřena v roce 1999. Jedná se o dvě věže, které obě dosahují výšky 452 m a mají 88 pater. Design budovy je věru unikátní. Věže mají půdorys osmicípé hvězdy vzniklé protnutím dvou čtverců, což je známý prvek islámského umění. Na výšku jsou věže uspořádány jako teleskopický dalekohled do pěti vrstev představujících pět pilířů islámů. Co však přitahuje asi největší pozornost turistů, je 58 m dlouhý ?Nebeský most?, kterým jsou obě věže spojeny ve výšce 170 m nad zemí (mezi 41. a 42. patrem). Tento most je přístupný veřejnosti a dokonce se za jeho návštěvu nevybírá ani žádné vstupné. Museli jsme si jen ráno vyzvednout časovku, protože počet návštěvníků
je denně omezen. Čekání jsme si příjemně ukrátili nejen obhlížením mrakodrapu zvenku, ale i v zajímavém muzeu uvnitř, kde je opěvována technická dokonalost této stavby. Když nadešel náš čas, podrobili jsme se důkladné bezpečnostní prohlídce a nastoupili jsme do výtahu. Už jenom jízda v něm byla pro nás malým technickým zázrakem připomínající kouzelný plášť z Arabely. Ultrarychlostní výtah totiž zdolává jedno patro za vteřinu. Pohled z ?Nebeského mostu? na okolní čtvrtě mrakodrapů nebyl možná zrovna pro Bohy, ale rozhodně to zážitek byl, i když jsme na dlani měli už i hezčí města. Je jen otázkou času, jak dlouho si tato stavba udrží svůj primát. V čínské Šanghaji (kde jinde, že?) se již staví mrakodrap, který by to měl těmto dvojčatům natřít hned o několik desítek metrů. Poté, co jsme se vrátili z nebeských výšin zpět na zem, jsme si ještě prohlédli nedaleký park s jezírky, který jsme si z mostu vyhlídli.

V podvečer jsme už uháněli autobusem do Jerantutu, který je výchozím místem k návštěvě národního parku Taman Negara. Tento národní park patří k jedněm z největších malajských lákadel. Jedná se o prakticky nedotčený deštný prales, který je údajně jeden z nejstarších svého druhu na světě. Jeho stáří vědci odhadují na 130 miliónů let. Je to doslova ráj pro všechny botaniky a zoology, protože to v něm opravdu roste a žije. Druhý den ráno jsme se přemístili do vesničky Kuala Tahan ležící u hranic parku. Odtud jsme se vypravili už přímo do pralesa. Vidět, slyšet a cítit takový deštný prales, to je tedy něco! Prodírali jsme se v něm uzounkou cestičkou a vedle sebe měli jen neprostupný porost od nejmenších travin, přes keře, liány, epifyty až po obrovské stromy těšící se z požehnaného stáří několika stovek let. Pralesem se linuly rozličné zvuky, v nichž se mísil zpěv ptáků, bzukot hmyzu a neznámé výkřiky, o jejichž původu jsme se mohli jen dohadovat. Klima pralesa nás ale ohromilo či
spíše ochromilo nejvíce. Strašné vedro a obrovská vlhkost, zkrátka vzduch jako v prádelně. Více vody a méně kyslíku. Hrůza, vůbec se tam nedalo dýchat. Téměř okamžitě, co jsme do pralesa vlezli, jsme se začali koupat ve vlastní šťávě a už jsme neuschli. Navíc podle doporučení Lonely Planet jsme měli dlouhé kalhoty a triko s dlouhým rukávem, takže jsme byli ještě šťavnatější. Alespoň jsme si ale neodnesli jako někteří suvenýr v podobě záseku od pijavice.

Naše první cesta směřovala hned k největší atrakci parku ?Konopným chodníkům?. To je asi kilometrová cesta vedoucí po provazových mostech zavěšených v celkem úctyhodné výšce (tak 15-25 m) mezi obzvláště vzrostlými stromy. Kolem kmenů byly dokola ještě připevněny malé terásky. Nejenže cesta po provazových mostech byla sama o sobě skvělým adrenalinovým zážitkem, ale dala také možnost pohlédnout na floru pralesa z patřičné výšky, což rozhodně přispělo k lepšímu poznání. Po překonání provazových mostů jsme si obešli ještě asi dvanáctikilometrový okruh, který vedl přes menší vrcholek, z něhož bylo možné rozhlédnout se do nekonečného pralesa. Protože je ale zdejší krajina spíše zalesněná, rozhodně to nebyly zrovna úchvatné výhledy, které nám tu braly dech. Po mírném zklamání z tohoto vyhlídkového bodu, kam jsme se s velkým očekáváním plahočili, jsme pochopili, že cesta pralesem je především cílem sama o sobě. Atak jediné scenerie, kterými jsme byli při ní odměněni, vytvářel hustý p
orost, pestré zvuky a sem tam nějaké zvířátko, které se nám připletlo do cesty. Kromě nádherných motýlů, několika exotických ptáků jsme narazili na stádo opic, jednoho čuníka a hada. Našimi největšími favority se stali ještěři, se kterými jsme se seznámili už na Malacké řece. V pralese jsme na ně narazili hned několikrát. Nakonec člověk nemusí vidět všechno. S takovým tygrem, který zde prý také volně žije, i když asi dále od turistických stezek, jsme se zrovna potkat nechtěli. Na koho jsme tu k naší velké radosti ale narazili, byl Dave s Danem, dva Angličané, se kterými jsme se seznámili už v Melace. Pro obě strany to bylo velké překvapení. Přeci jenom potkat uprostřed obrovského pralesa někoho známého, to se často nestává. V euforii z opětovného setkání jsme se ubytovali ve stejném hotýlku jako kluci a večer vyrazili na společnou večeři. A protože jsme všichni byli z pralesa řádně vyprahlí, chtěli jsme si dát pivo. To však není ve striktně muslimské oblasti úplně jednoduchá
záležitost. Po dlouhém obcházení jednotlivých restaurací jsme konečně našli tu pravou a za tučný obnos jsme potají, za svitu měsíce a svíčky, popili pár piv. Měli jsme trošku špatné svědomí z toho, že nerespektujeme místní kulturu, ale ten pobyt v pralese nás opravdu dost vyšťavil.

Další den jsme se opět pralesem vydali k nedaleké jeskyni. Byl to zajímavý tunel, chvílemi celkem slušná plazivka, která se dala celá prolézt skrz. Přitom nám kolem hlavy svištěly spousty netopýrů. Do jeskyně částečně prosvítalo světlo z různých puklin a prodíraly se kořeny stromů. Po dlouhých diskuzích jsme se nakonec rozhodli, že poznávání pralesa nám už stačilo a rozhodli jsme se pro útěk z těchto nelidských podmínek. Ne že by se nám tu snad tak nelíbilo, ale přeci jenom čas kvapil a poslední dny naší cesty jsme chtěli strávit v přívětivějším ostrovním klima. Také jsme se už nemohli dočkat moře a nechtěli jsme z našeho pobytu u něj ubírat už ani den. S pralesem jsme se tedy rozloučili ještě téhož odpoledne a to z loďky, kterou jsme se plavili po řece v jeho obležení.

Přespali jsme opět v Jerantutu a druhý den vyrazili na sever přes půlku Malajsie k souostroví Perhentian, které leží na východním pobřeží u hranic s Thajskem. Toto souostroví tvoří malý a velký ostrov a mezi baťůžkáři je velmi vyhlášeno. My jsme na základě četných doporučení zakotvili na malém ostrově na jeho údajně nejkrásnější pláži, která po právu nese název ?Dlouhá?. Na ostrov jsme dorazili akorát se západem slunce. Nejdříve jsme poněkud nešťastně obcházeli resorty a dlouho marně hledali místo, kde bychom mohli složit hlavu. Buď měli všude obsazeno, nebo za nehorázné ceny byla nabídka dost ubohá. Nakonec jsme došli až k poslednímu resortu, kde měli překvapivě volno a dokonce za neskutečně nízkou cenu. Netrvalo dlouho, než jsme zjistili, že to až tak překvapivé není a že cena je celkem odpovídající. Nejdříve jsme mysleli, že zde přečkáme či spíše přetrpíme jednu noc a hned ráno se přesuneme někam, kde se uvolní místo. Nakonec však přívětivá cena rozhodla a my si vsugerováv
ali, že to tu není tak špinavé a neútulné, a že tu vlastně v noci není takové vedro, abychom potřebovali větrák a bez světla ve sprše se taky nějak obejdeme. Dnes už můžeme skoro říci, že to bylo krásné místo. Také nám bylo líto rozloučit se s našimi dvěma novými kamarády, kteří obývali chatku společně s námi. Byli to dva nádherní gekoni. S těmito roztomilými plazy, kteří se díky přísavkám na prstech bravurně pohybují po stropech a stěnách, jsme se potkávali na naší cestě snad všude, tito dva však byli snad největší a nejbarevnější, jaké jsme kdy viděli. Naší oblíbenou kratochvílí se stalo pozorovat je večer při lovu hmyzu. Trochu jsme se ale obávali, abychom jim našimi repelenty a vykuřovací spirálou neodradili příliš mnoho kořisti.

Ostrov byl opravdovým rájem se vší idylou, která k takovým místům patří. Vzrostlé palmy, džungle, pláž s tím nejjemnějším bělostným písečkem a průzračná tyrkysová voda měnící odstín s hloubkou. Zvěsti skutečně nelhaly. V zátoce, v níž jsme zůstali, bylo moře téměř bez vln, takže místo nich jsme k blbnutí ve vodě museli hledat jiné prostředky. Jediné, co by se snad zdejší koupačce dalo vytknout, bylo poněkud větší množství mořských blech, které občas nepříjemně žahaly. Boční strany zátoky tvořily skalnaté útesy, které se pod vodou měnily v korálové, takže fantastická šnorchlovačka zde byla přímo na dosah ruky. Kromě nespočtu různých druhů pestrobarevných rybek a jiných mořských živočichů, jsme zde viděli i mořské želvy. Vždy jsme na ně trpělivě číhali až se poplavou nadechnout k hladině. Pak jsme se přiblížili do jejich těsné blízkosti a někdy se jich i dotýkali. Neméně nadšení jsme byli i ze žraloků (tuším, že černoploutvých), kteří se sem tam prohnali ve větších hloubkách u
dna. S kým jsme se bohužel nepotkali a o kom jsme si nechali jen vyprávět od jiných, kteří měli větší štěstí, byli rejnoci. Takové podmořské bohatství v blízkosti ostrova dělá z tohoto místa ráj potápěčů. Mnoho společností tu za velmi dobré ceny nabízí čtyřdenní potápěčské kurzy zakončené zkouškami pro získání licence. Hodně jsme o tom uvažovali a hodně si o tom nechali vyprávět od našich nových dánských kamarádů, kteří kurz dělali. Nakonec nám bylo ale líto peněz i času a spokojili jsme se nakonec jen s bezstarostným povalováním a šnorchlováním, ale někdy příště do toho určitě chceme vlítnout. Vzhledem k tomu, že hodně lidí na ostrov zamíří právě kvůli potápěčskému kurzu a jsou díky tomu pořád někde v trapu, je zde přes den na pláži skoro liduprázdno. Jeden den jsme si tu dopřáli šnorchlovacího výletu, při kterém nás loďkou vozili ke vzdálenějším místům, kde se vyskytují želvy, žraloci, rejnoci či fantastické korálové zahrady.

Mastňácký plážový turismus na Perhentian naštěstí ještě nedorazil, a tak celá pláž, jakkoli je ?Dlouhá?, je velmi komorním místem s malými resorty nabízející ubytování v chatkách a několika restauracemi a bary. To vše obývají pohodoví mladí lidé, i když mezi nimi taky občas nechybí několik plážových playboyů a pipin. Lidí tu ale bylo obecně celkem málo, takže za chvíli jsme se s většinou z nich alespoň od vidění znali a to především díky plážovému volejbalu, na který jsme se každý podvečer scházeli. Tyto večerní mače patřily k jedné z našich nejoblíbenějších zábav na ostrově.

Na Perhentianu jsme strávili čtyři celé dny, které patřily k těm nejbezstarostnějším v našem životě. Koupání, šnorchlovámí, válení se v písku, plážový volejbal, procházky džunglí, dobré jídlo, popíjení s novými přáteli. Prostě paráda! Ačkoli jsme nedělali v podstatě nic, byli jsme neustále v jednom kole a nestihli si tak ani otevřít knížku. K nezapomenutelným zážitkům patřil živý koncert dvou Angličanů Davea a Dana, se kterými jsme se na ostrově k naší velké radosti již potřetí setkali. K nim se během večera z publika postupně přidávali na kytaru nebo džembé další a další a vystoupení se tak protáhlo skoro do rána. Hlavní tahouni, Dave a Dan, se opět ukázali nejenom jako skvělí muzikanti a zpěváci, ale i jako výborní baviči. Mimo to, to byli jedni z nejpřátelštějších lidí, které jsme na naší cestě potkali.

Čas je neúprosný a datum vytištěné na naší letence nám nemilosrdně říkalo, že náš jásavý život na cestách pomalinku končí. Nadešla chvíle opustit i tento pozemský ráj. Na lodi uhánějící zpět k pevnině jsme dlouho nespouštěli zrak z překrásného ostrova, který se nám pozvolna vzdaloval podobně, jako se nám za nedlouho vzdálí celé naše půlroční putování. Byli jsme spokojeni, že nám pobyt na ostrově vyšel a stal se tou nejlepší tečkou za naší cestou přesně, jak jsme si představovali. Téhož dne jsme se ještě taxíkem nechali odvést k hranici a z thajského města Sungai Golok jsme odpoledne chytli autobus do Bangkoku.

Do Bangkoku jsme dorazili nad ránem dalšího dne. Naše plány se zde redukovaly pouze na menší nakupování a sbalení zavazadel. Petruška se ještě narychlo rozhodla pro ušití kostýmku v jednom z mnoha zdejších krejčovských salónů. Nejdříve zde bylo nutné vysvětlit, že nejsme ani z Ameriky a ani ze západní Evropy, a pokud má být pro nás ušití kostýmku výhodné, musí být cena poněkud nižší než původně nabízená. Naštěstí jsme narazili na vzdělaného Inda, který věděl něco o naší zemi i síle České koruny, takže rychle nabídl cenu, která pro nás už byla zajímavá. A to i přesto, že si Péťa jen tak náhodou vybrala ten nejdražší materiál - japonské hedvábí. Na rychlou a profesionální práci zdejších krejčí jsme jen koukali. Po dlouhém vybírání střihu z fotografií předchozích zákazníků či módních katalogů a volbě materiálu už všechno běželo rychle. Inďák obvolal své tři zaměstnance, kteří se do salonu sjeli bůhví odkud, každý sám si Petrušku změřil a vypočetl, kolik potřebuje látky. Jeden ši
l kalhoty, druhý sukni a třetí sako. Každý si odstřihl potřebný kus látky a s ním opět kamsi odjel. První zkouška byla za 4 hodiny, druhá za další 3 hodiny a poslední pak hodinu na to. A kostýmek byl hotov! Nestačili jsme se divit. Ačkoli je můj vztah k tomuto prudce elegantnímu a upjatému stylu oblečení spíše vlažný, Petruška mě v něm zcela učarovala. Hrozně jí to slušelo! Poté co jsem jí půl roku vídával v pomačkaných tričkách a kraťasech, jsem měl pocit, že přede mnou stojí jiný člověk. To by Petruška nesměla být ženská, kdyby vše skončilo jenom u kostýmku. Za poslední peníze jsme k němu ještě museli dokupovat vhodné botičky (pozn. od Petry: v přepočtu za 130 Kč, no, nekupte to!).

Nebylo to ale jenom oděvní šílenství, kterému toho dne Peťula propadla. Jako starý fanoušek hokeje už déle trpěla, když mohla probíhající mistrovství světa sledovat pouze z internetových zpráv. Už na Perhentianu jsme se tedy pokoušeli sehnat televizi, na které by bylo možné sledovat přímé přenosy některých utkání. Když už se nám podařilo najít televizi se satelitem, bohužel žádný z asijských sportovních kanálů hokej nepřenášel, což ostatně není až zas tak překvapivé. Nicméně Petruška nelenila a v touze vidět naše hochy na ledě alespoň v semifinálovém utkání, vydala se i v předvečer našeho odjezdu znovu obcházet různé guesthousy a bary v blízkosti našeho ubytování. Její téměř hodinová snaha byla bohužel opět neúspěšná. Ačkoli vypátrala i televize se šesti satelitními sportovními kanály, na žádném z nich hokej nedávali. V Asii holt tento sport nefrčí. Šli jsme tedy aspoň na pivo a mysleli na ty naše kluky, jak budou bojovat, až my budeme sladce oddechovat ze spánku.

Ráno jsme si hned na internetu zjistili šťastný výsledek. O co větší radost jsme z něj měli, o to více nás mrzelo, že finálový zápas prosedíme v letadle mířící paradoxně do samého dějiště mistrovství. Dali jsme si poslední snídani v pouličním stánku, poslední snídani v Asii, a uvědomili si, že pozítří ráno si už budeme sami trapně mazat chleba máslem a dělat čaj. Posteskli jsme si po tom, jak nám bude doma tohle pouliční stravovaní hrozně chybět.

Poslední den byl ve znamení balení či spíše přerozdělování věcí do čtyřech různých zavazadel tak, aby alespoň na oko každé splňovalo předepsané regule. Neocenitelným pomocníkem nám při tom byla vypůjčená váha. U balení jsme se pěkně zpotili, a to nejen díky zdejšímu klima, ale také kvůli tomu, že těch suvenýrů a jiných nakoupených věcí bylo najednou nějak více a nevěděli jsme kam s nimi. Když už jsme to konečně nějak sbalili a ověřili pro jistotu hmotnost ještě na jiné váze, museli jsme si dát znova sprchu. Pak jsme vyrazili na trh, abychom nakoupili nějaké ovoce pro naše nejbližší. Chtěli jsme jim dovést alespoň malý vzorek tropické chuti. Celkem jsme koupili asi 10 různých druhů, z nichž tak polovina se u nás vůbec nedá sehnat a některé dokonce neznáme ani názvem. Protože nám od některých druhů nechtěli prodat menší množství než kilogram, museli jsme v rámci snížení objemu i hmotnosti velkou část ujíst, takže jsme se tímto ovocem nakonec ještě pěkně přežrali. Poslední den b
yl také ve znamení sentimentálního loučení se všemi známými. Byla to nejen paní z našeho guesthousu, kde jsme postupně strávili pěknou řádku nocí, ale i různí pouliční prodejci, ke kterým jsme chodili na kávu či snídani nebo večeři a kteří nás už na ulici sami poznávali a oslovovali.

Poslední den byl smutný. Konec dlouho tak vzdálený, že jsme si ho nedokázali pořádně představit, je zde. Je nám z toho tak nějak divně. Máme zvláštní pocit, jakoby naše jistoty byly najednou daleko více tady, sbalené v báglech, se kterými můžeme kamkoliv svobodně trajdat, než tam daleko, kam se vracíme v nalajnovaných kolejích domácí každodennosti. Bylo nám smutno, že už končí ty chvíle, kdy nám každý den přichystal vydatnou porci zážitků a kdy čas plynul tak krásně pomalu. Rozhodně se po tom půl roce necítíme cestováním nějak přesyceni, natož aby se nám přejedlo. Možná bychom jako vášniví hltouni brzo skončili jako cestovatelští bulimici, možná bychom spokojeně trávili další a další porce ještě dlouho. Kdo ví? Každopádně i když jsme se domů hrozně těšili, hrozně se nám odtud ještě nechtělo. Bohužel všechno jednou končí a důvody k návratu byly silnější než bláhové pokušení cestu si prodloužit. Když jsme seděli v taxíku uhánějícím nočním Bangkokem na letiště, honilo se nám to
ho hodně hlavou. Byli jsme na prahu velké změny, trochu nervózní a nejistí z návratu do normálního života, ale hrozně šťastní a vděční za nezměrné bohatství vzpomínek, dojmů a zkušeností, které si odsud odvážíme. ?Bylo to krásný a bylo toho vrchovatě!?, říkali jsme si, když se letadlo odlepovalo od země. Zhodnocení toho, co nám všechno dal nebo vzal ten půl rok života, si už ale každý uděláme sám.

Noční let proběhl bez problémů. Hmotnost našich zavazadel prošla, i když byla několik kilogramů nad limitem, ovoce nám také nezabavili. Na letišti ve Vídni jsme se od našich krajanů dozvěděli šťastnou zprávu o hokejovém triumfu. Vyhlíželi jsme tu naše zlaté chlapce, ale ti tou dobou ještě zřejmě vyspávali. Přelet z Vídně do Prahy malým vrtuláčkem byl silným zážitkem. Jakoby symbolicky se někde nad hranicemi protrhala hustá oblačnost, která seděla nad Rakouskem, a rodný kraj nás přivítal zalitý sluncem. Letadýlko letělo velmi nízko a poměrně pomalu, takže to byl takový vyhlídkový let na uvítanou, při kterém jsme se mohli nabažit krásy našich luhů a hájů. S radostí jsme poznávali jednotlivá místa, nad kterými jsme prolétali. Přílet nad matičku Prahu nám vehnal slzy do očí. Tak zase doma!

Přestože náš návrat byl poněkud zastíněn návratem naší hokejové reprezentace, čekala i nás na letišti hrstka věrných, i když jsme nevezli žádné zlato. Děvečka v kroji nabízela chléb se solí, slivovice tekla proudem, obětí byla silná, polibky vášnivé, radost veliká. Tak zase mezi svými!

Závěrem bychom vám všem, drazí čtenáři, chtěli moc poděkovat za vaši přízeň, kterou jsme nejvíce ocenili ve vašich mailech. Pokud budete mít zájem stát se někdy v budoucnu odběrateli některého dalšího zpravodaje (pokud nějaký někdy bude), věřte budeme jedině rádi. Momentálně žádnou další cestu neplánujeme, teď akorát tak tu do práce a z práce, ale pevně doufáme, že někdy v budoucnu se ještě někam podíváme. Jak je totiž dobře známo, největší nebezpečí, které vám při cestování hrozí, je to, že se na něm stanete chorobně závislí. Tato cestovatelská nemoc je pěkně záludná, obtížně léčitelná a provází prý člověka až do konce života. Krátce po našem návratu jsme na sobě zpozorovali hned několik zřejmých příznaků. Byla to docela závažná forma ponávratové deprese projevující se kulturním šokem, nechutí zapojit se do normálního stereotypního života a především velkým steskem. Ačkoli jsme doma už docela dlouho, naše mysl stále bloudí daleko a vysoko v horách, na přeplněných tržištích,
v provoněných chrámech a mezi usměvavými lidmi, kterým ke spokojenosti stačí tak málo. Půlka našich srdcí je ještě v Asii. Naše myšlenky se stáčí jediným směrem: jak a kdy se do Asie co nejdříve vrátit. Pokud se chcete alespoň prostřednictvím našich fotografií do Asie vypravit s námi, přijměte pozvánku na cyklus promítání fotek z naší cesty, který bychom rádi v budoucnu uskutečnili a o kterém vás budeme ještě přesně informovat.

Mějte se krásně a cestování zdar!

Ondra a Péťa

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka

Login

Poslední změna: 2.5.2022, 21:51:03