Asijský zpravodaj 13

Zdravime vsechny vytrvale ctenare,

cas vymereny na nasi asijskou pout se zoufale krati a smutek v nasich srdcich se misi s radosti nad tim, ze uz vas brzy vsechny uvidime, zakousneme se do nejake te ceske basty a nas cikansky zivot se vrati do uritych koleji. Cas vyhrazeny pro navstevu Ciny se uz nachylil a tak prichazime jiz z poslednim zpravodajem venovanym teto zemi, ve kterem vam chceme popsat dalsi kupu zazitku, dojmu a postrehu, ktere jsme stacili za poslednich 23 dnu v Cine prozit, nasat a zachytit.

Ackoli jsme se mezi Cinany pohybovali skoro osm tydnu, nedokazali jsme si zcela zvyknout na jejich chovani a pochybujeme o tom, ze si na nej zvyknout lze. Je pochopitelne tezke generalizovat, protoze jsme se setkavali s velkou spoustou lidi, z nichz mnoho bylo velmi milych, prijemnych a kultivovanych. Nekolik zazitku nam presto neda, abychom nepopsali i ty druhe, kterych je bohuzel vetsina. Cim jsou Cinani prosluli a ceho si opravdu vsimnete na prvni pohled ci spise poslech, je jejich nechutne a znacne hlasite vytahavani kemru, tahani soplu a odplivavani prakticky kdykoli a kdekoli. To napriklad jedete 10 hodin autobusem a chlapik vedle vas kazdych 10 minut plive pod sebe na podlahu. Pak pochopite, proc tu na nekolika mistech visi cedulky ?Zakaz plivani?. Stolovat s takovym Cinanem to je taky zazitek! Zadna ze zapadnich pravidel stolovani tu zrejme neplati, takze se zde ji za hlasiteho mlaskani, skrkani a obcasneho rihnuti. Navic Cinani jidlo hltaji neskutecnou rychlosti a ti m, jak si nabiraji hulkami z talire uprostred stolu, nadelaji pekny svincik. V nekterych restauracich jsou proto mikrotenove ubrusy na jedno pouziti, ktere se vymenuji se stravnikem. Dalsi, ceho si na mnoha lidech rychle vsimnete, je bezohlednost, nezdvorilost a dravost. Nedovedete si predstavit, s jakou zurivosti predbihaji ve frontach, cpou se do dopravnich prostredku, bojuji o misto k sezeni apod. S mladymi lidmi tu ani nehne, aby pustili sednout starouska nebo maminu s ditetem. Dravost a bezohlednost dobre ilustruje i zdejsi doprava, ve ktere vladne zakon dzungle. Kdo ma sirsi traverzu, ten jede. Jako chodci tu mame pochopitelne tu nejnizsi pozici a musime se mit na pozoru dokonce i pred cyklisty. Nikdo tu totiz neudela zbytecnou klicku nebo nepribrzdi, aby nas nechal prejit pres ulici. Nad debilitou mistnich ridicu a lhostejnosti dopravni policie tu zustava rozum stat. Kazdy tu totiz zcela ignoruje svetla na krizovatkach i nejake prednosti zprava, a tak pri hustsim provozu byvaji vetsi krizovatky totalne ucpany a prujezd timto zmatkem zabere treba i ctvrt hodiny. Bezohlednost zdejsich kuraku je take jeste vetsi nez vsude jinde. A v Cine se kouri opravdu, ale opravdu hodne. Skoro tu nepotkate chlapka bez cigara. Kouri se naprosto vsude a pripadne zakazy se opet zcela ignoruji. Nejvice bojujeme s kuraky v linkovych autobusech, ktere byvaji zahuleny tak, ze po jedne ceste nam obleceni pachne skoro stejne, jako kdyz prosedime vecer v zakourene hospode. A to je v kazdem autobuse na nekolika mistech cedule se zakazem koureni!!! Zkousime na ne nejruznejsi taktiky pocinaje otviranim okenka az po ty nejzdvorilejsi prosby. Se zdvorilosti tu clovek ale obvykle moc nepochodi. Behem Maovy kulturni revoluce bylo totiz lidem vstepovano, ze zdvorile jednani je vysadou burzoazie a prosty lid by se ho mel vyvarovat. Na dnesnich Cinanech je videt, ze si vzali toto pravidlo opravdu k srdci. A tak do sebe bez omluvy vrazeji, nedustojne se perou o mista k sezeni a vase diky prijimaji temer odmitave. Snad jeste nikde jsme nevideli lidi chovat se k sobe tak tvrde jako tady. Do jiste miry je toto chovani logicke, nebot k prosazeni vlastni individuality v takove mase lidi asi clovek opravdu potrebuje o neco ostrejsi lokty. Pro nas vsak zustava stale nepochopitelne. Docela by nas zajimalo, jakou merou se na tomto chovani podepsal bolsevismus. Nepochybujeme o tom, ze stejne jako vsude na svete, mel i zde na pokriveni charakteru zasadni vliv. Ostatne o hruzach Maovy kulturni revoluce uz byly take posany stohy papiru.

Kolikrat jsme se sami sebe ptali, jestli tem Cinanum nekrivdime, ale z nasich debat s ostatnimi cestovateli vyplynulo, ze vztah vetsiny z nich k Cinanum je jeste horsi nez ten nas a mnoho z nich je primo nesnasi. Rozhodne je ale nutne napsat, ze vuci nam se vetsinou chovaji velmi slusne, privetive a pratelsky. Nekdy se vsak stava, ze s nami nechteji komunikovat vubec, ale to pry vetsinou jen proto, ze se citi zahanbeni tim, ze neumeji Anglicky a na posunkovou rec a nasi chabou Cinstinu nechteji z nejakeho duvodu pristoupit. Podarilo se nam najit i nekolik vlastnosti, kterymi si nas ziskali, a ktere si zase nedovedeme predstavit u nasincu. Libi se nam na nich, jak si umi uzivat zivota, spontanne se radovat z malickosti, nestydi se pred sebou a jsou v jadru spolecensti a druzni. Jak jsme jiz psali v predchozich dvou zpravodajich, jsme zde okouzleni zivotem v parcich a hranim spolecenskych her vsude na ulici. Nedovedu si napriklad dost dobre predstavit ceskeho duchodce, jak si jde do parku s ostatnimi zazpivat, zatancit ci treba jen zacvicit. Nebo jak by se na vas ostatni u nas koukali, kdyby jste si to stradovali po ulici za hlasiteho zpevu. Tady si zpiva snad kazdy a vsude a zpiva zatracene dobre. Nikdy nezapomeneme na trihodinovou cestu autobusem, kterou nam temer celou zprijemnovala krasnym zpevem asi petasedesatileta pani. Obdivovali jsme uz jenom tu pamet na slova, jeji repertoar byl zcela neuveritelny.

V minulem zpravodaji jsme vas informovali, ze nase dalsi cesta smerovala na sever Secuanske provincie do okoli mestecka Songpan. Cesta to byla dost umorna. Ackoli je to ?pouze? 300 km, v autobuse jsme stravili silenych 11 hodin. Rozhodne se ale bylo skrze okenko opet na co divat. To, co nejdrive upoutalo nasi pozornost asi 80 km od Chengdu, byl primo hruzostrasny pohled na mrtve mesto a vesnicky, ktere za nekolik malo mesicu zmizi pod hladinou budovane prehrady. Pohled na opustene cinzaky bez oken, polorozborene domy a haldy sute byl opravdu smutny stejne tak jako pohled na starousky, kteri se snazi ze suti zachranit alespon par cihlicek.

Jak jsme si uz stacili vsimnout, Cinane jsou primo posedli vodnimi dily. Skoro jsme tu nevideli reku, do jejihoz toku by nejak nezasahli. Koryta rek jsou na mnoha mistech brutalne rozryta, hyzdi je betonova monstra, vsude jsou ruzne betonove zlaby, voda tu nepochopitelne tryska z obrich rour ze skalnich sten apod. Hruza!!! Dokladem je i budovana prehrada na rece Yangzi, ktera ma byt nejvetsi na svete. O domov pripravi asi 1,5 milionu lidi a nekolik tisic hektaru pudy veme za sve.

O nekolik desitek kilometru dale nas pri nasi ceste do Songpanu zaujaly fantasticke vyhledy do hornate krajiny, v jejiz prudkych svazich si to autobus hasil. Zkratka Secuansko, to jsou predevsim hory. Jejich mohutnymi stity je obklopen i Songpan, ktery lezi asi ve 2700 m n.m.. Krasu okolnich svahu jeste dotvari terasovita policka. Songpan je mesto s podmanivou atmosferou starych drevenych domku, do ktereho je snadne se zamilovat, obzvlaste po prijezdu z moderniho velkomesta Chengdu. Vetsina cestovatelu sem zamiri stejne jako my, aby se vydala na konich na vylet do jeho okoli. Nase nadseni z jizdy na hrbetu tohoto vzneseneho tvora v Tagongu jeste zcela nevychladlo, takze jsme zvolili hnedle ctyrdenni vylet k ledovcove hore Xuebao Shan (Ledova hora, 5588 m n.m.) a hned druhy den vyrazili.

Byli jsme jen sami dva, s nami ctyri statni hrebci obtezkani nakladem a dva pruvodci. Pruvodci byli velmi osobiti chlapici. Vzhledem neco na styl bacu, ktere zname z balkanskych hor. Ihned jsme si je pojmenovali podle pokryvek jejich hlav. Jeden byl Kulisek a druhy Klouboucek. Kulisek byl naprosto neuveritelny typek. Tak veseleho cloveka, ze ktereho primo cisi radost ze zivota, jsme na nasich toulkach Cinou jeste nepotkali. Nejen, ze se neustale smal a delal nejake forky, ale v jednom kuse si zpival a v sedle kone pri tom i casto tancil. Kloboucek byl pravy opak Kuliska. Neustale si nas meril silhavym pohledem a usmev na jeho tvari se objevoval jen zridka, ackoli do nej Kulisek porad neco hustil. Vypadal, jako by byl zpruzeny, ze se musi tahat po kopcich zase s nejakymi ?prachatymi? dlouhymi nosy (takhle tu casto nazyvaji bile turisty a da se rict pravem!). Nicmene oba pruvodci se o nas po vsech strankach znamenite starali. Pomahali nam do sedel, pripravovali jidlo, chystali loze?az nam bylo trapne a citili jsme se skoro provinile. V minulosti jsme podobne vylety podnikli vzdy ve vetsi skupine a pece pruvodcu stejne jako trapnost za to, ze nam nekdo neco podstrojuje, padla na celou skupinu a nejen na nas dva. Alespon jsme se snazili, kdyz to slo, prilozit ruku k dilu ci se podelit s chlapiky o vlastni proviant, ktery jsme s sebou meli na prilepsenou. Postupne se nam podarilo ziskat jejich duveru a snad v nich vzbudit i pocit, ze tu nejsou jenom proto, aby nam slouzili, ale proto, abychom si to spolecne uzili. Nejvic se na tom zaslouzilo asi to, ze Ondrej spolecne s Kuliskem vypili kazdy vecer jednu lahev cinske whiskey. Puvodne se Ondras tesil na to, jak rychle ho uchlasta, ale ukazalo se, ze Kulisek ma na Cinana neobvykle vysokou hladinu alkoholdehydrogenazy. A to byl MUSLIM!! Kulisek mel obrovskou radost z toho, ze Ondrej tak pekne pije a prestoze byl Ondras naprosto strizliv, Kulisek s oblibou vykrikoval, ze Ondras pil prilis mnoho. To predevsim vecer, kdy Ondrej priserne chrapal, coz vyvolalo u Kuliska obrovsky zachvat smichu, pricemz stale opakoval jednu z mala anglickych vet, kterou umel: ? He drinks too much! He drinks too much!?.

Nemene provinile jsme se citili i vuci konikum, kteri rvali do prudkych svahu uz tak tezky naklad a k tomu jeste nase prdele. V tezsich usecich jsme radeji dobrovolne seskakovali a slapali po vlastnich. On totiz pohled z vysokeho konskeho hrbetu do hluboke rokle pod nami, kdyz kun na rozblacene ci kamenite ci zasnezene, uzke ceste klopytal, nebyl zrovna prijemny, takze mnohdy bylo opravdu bezpecnejsi z kone sesednout. Jinak ale hluboka poklona temto statnym lichokopytnikum, jejichz sila a schopnost vyrvat tezky naklad do prudkeho kopce navic v obtiznem terenu je opravdu obdivuhodna.

K uspesnosti celeho treku prispelo nepochybne pocasi. Opet jsme meli stesti, nebot bylo krasne slunecno, modra obloha a dokonala viditelnost- na duben pry velmi neobvykle pocasi. Nicmene i v Cine se opet projevilo horske pravidlo ctvrte hodiny. Kazde pozdni odpoledne se totiz totalne zatahlo a zacalo snezit. V noci pak byla priserna snehovo-destova boure, pri ktere okolni hory neskutecne nasobily zvuk hromobiti. Nastesti se toto pravidlo neprojevilo hned tu prvni noc, kdy jsme spali ve stanu. Stan spise pripominal chatrne indianske typi (jezismarja, ja vubec nevim, jak se to pise!!!) a silne pochybujeme o tom, ze by jsme v nem bez uhony prezili nasledujici divoke noci, ktere jsme nastesti travili v utulnem pokojiku v domku tibetske rodiny. Ale ani ten nebyl idealni, neb v oknech nebylo sklo a tak na nas celou noc oknem pekne snezilo. Nastesti jsme meli na sobe nekolik hutnych tibetskych dek, takze nam to vubec nevadilo. Navic starostlivy Kulisek nas v noci oba matersky prikry l. No, reknete, neni k zulibani?!

Ale jeste se musime vratit k prvni noci, ktera byla nemene skvelym zazitkem. Po vyborne veceri uvarene na ohni a koupeli v ledovem potoce, jsme se jeste dlouho vyhrivali u ohne, nez jsme se odebrali spat. Panove nam nachystali loze vespodu vystlane smrkovymi vetevkami a nekolika dekami, spacakem a navrch jeste pridali nekolik dalsich dek a tibetskych kabatu z ovci kuze. Pod hlavu nam misto polstare stylove dali konske sedlo. No proste idyla se vsim vsudy. V noci bylo uplne jasno, takze rtut teplomeru spadla nekam k -10. Po tele nam bylo pod vsemi temi dekami krasne teplo, ale hlava nam malem umrzla. Byla to takova mraziva dan za krasne pocasi.

Dalsi dve noci jsme stravili v tibetske horske vesnici, v tradicne malovanem kamennem domecku. Vsichni clenove tibetske rodiny byli moc mili a pratelsti. Nejvice jsme si oblibili babicku, ktera celou rodinu ridila, sekyrovala deti, a kontrolovala snachu pri vareni. Neustale sprymovala a dobirala si nas kvuli rodine (ze jako bychom meli uz mit vlastni deti).

Vyhledy z konskych hrbetu do okolni krajiny zasnezenych velikanu byly famozni. Po tri dny jsme putovali pres devatero hor a devatero rek k hore nejvysi. Nasi statni konici se s nami bez problemu vyskrabali az do sedla ve vysce 4300 m n.m. Odtud byl krasny vyhled na Ledovou horu, ktera vsak byla bez nezbytneho ledovcoveho vybaveni neschudna. Protoze nejsme sebevrazi a zaroven zadny prdelaci, vyrazili jsme po svych alespon na nejblizsi zdanlive schudny kopec. Stoupali jsme a stoupali, teren se s vyskou menil od travnate strane, pres kamenity povrch, sutove pole az po snehove zaveje. Z kopce se nakonec vyklubala pekna svine, ktera nam ukazovala jeden predvrchol za druhym. Vystup byl stale narocnejsi a pro me uz dost nebezpecny na to, abych ho zbabele ukoncila asi 150 vyskovych metru pod vrcholem a vratila se do bezpecnych vysek. Ondrej vsak mocnemu vabeni hory neodolal a vrchol uspesne dobyl. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze kopec, na ktery jsme lezli, cni do vysky 5100 m n.m., a ze jsme si tak oba vylepsili nas dosavadni vyskovy rekord. Byli jsme prekvapeni, jak snadno jsme vystup do teto vysky udychali, patrne diky predchozi dobre aklimatizaci. Nasi radost z vyskoveho rekordu vsak pochopitelne kalila skutecnost, ze nam k nemu podstatnou merou dopomohla konska sila. Tak snad nekdy priste.

Navrat do rusneho a moderniho Chengdu po nekolikadennim pobytu v prirode byl spise neprijemnym zazitkem. Ve meste jsme se vsak rychle aklimatizovali. Hned nasledujici den jsme propadli nakupni horecce a obohatili tak nas satnik o nekolik novych kousku porizenych zde za smesne ceny. Chteli jsme se tu take konecne vydat na prohlidku neceho, cemu by se dalo rikat historicke centrum, ale nejak jsme nebyli schopni ho nalezt. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze zde v podstate uz nic takoveho neni. Nekolik ulicek starych domku pry bylo pred rokem srovnano se zemi. S nimi zmizela zrejme i atmosfera poklidne stare Ciny, o ktere nekolik let stary pruvodce pise a kterou jsme tu opravdu marne hledali. Jak je znamo, Cina patri k jednem z nejrychleji se menicich koutu sveta a o paradoxy tu neni nouze. Stare ctvrti se bouraji, aby ustoupili moderni zastavbe, a vedle toho se buduji ctvrte nove, plne domku postavenych ve starem stylu, aby vznikl velkolepy turisticky kyc. To neni vtip! Nekolik takovych novych ?starych? ctvrti naleznete v mnoha mestech a mistnimi turisty jsou velmi vyhledavany. Prave v Chengdu jsme si znova uvedomili, ze pro navstevu Ciny je prave nyni ten nejvyssi cas, protoze jeji tvar se meni kazdym dnem. A Cinani jsou schopni opravdu vseho.

Podle puvodniho planu mela nase dalsi cesta vest nekolik tisic kilometru vychodnim smerem do zvlnene krajiny homolovitych pahorku v okoli reky Li v blizkosti mest Guillin a Yangshuo. Dokonce jsme meli i koupene vlakove jizdenky, kdyz jsme zjistili, ze cas vymereny na poznavani Ciny se nam nemilosrdne krati a ze uz musime pocitat kazdy den. Protoze nam bylo lito ztratit temer ctyri dny jenom dopravou k tomuto mistu a zpet, rozhodli jsme se jeho navstevu ozelet. Podporou nasemu rozhodnuti byly i zvesti o jeho preturizovanosti a premrstenych cenach. Trilogie naseho poznavani techto unikatnich homolovitych utvaru tak zustane jeste nejaky cas neuzavrena a my se musime spokojit alespon se vzpominkou na thajskou Phangha Bay ci vietnamskou Halong Bay. Cestovani po Cine, to je predevsim boj s casem. Je tu tolik lakadel a vzdalenosti mezi nimi jsou tak obrovske, ze kazdy dychtivejsi cestovatel stale jen pocituje litost nad tim, co musel zrovna vynechat. (pozn. od Petry: Asi si dovedete predstavit Ondreje, jak hrozne trpi?!)

Co jsme ale rozhodne vynechat nechteli, byla nejjiznejsi subtropicka provincie Yunnan lezici u hranic s Barmou, Laosem a Vietnamem. Vsichni cestovatele, kteri odtud prijizdeli, byli timto koutem Ciny primo ocarovani a ani pruvodce u ni nesetri superlativy. Mimo jine, je tato provincie domovem cele jedne tretiny necinskych etnickych mensin, a u barmskych hranic se rozkladaji dosud nedotcene destne pralesy. Yunnan je take prosluly mnozstvim cajovych plantazi a zdejsi caj je vyhlaseny siroko daleko. Nase vlakove jizdenky jsme vymenili a smer nasi cesty stocili na jih. Nejdrive jsme se nocnim vlakem presunuli z Chengdu asi 600 km do mesta Panzhihua, kde jsme prestoupili na autobus, jimz jsme se kodrcali dalsich 300 km prenadhernou krajinou hor, terasovitych policek a malych vesnicek az do mesta Lijiang. Meli jsme pocit, jako bychom se premistili nejenom v prostoru ale i v case, a z jara jsme vstoupili primo do parneho leta. Vsechno teple obleceni jsme s radosti ulozili hluboko do nasich batohu. Konecne!!! Behem tech dvou mesicu stravenych v Cine jsme zazili snad uz vsechna rocni obdobi.

V Lijiangu jsme se nejdrive dlouho nezdrzovali a hned druhy den jsme vyrazili do vesnicky Qiaotou. Ta se stala vychodiskem k dvoudennimu treku Rokli skakajiciho tygra, nejhlubsi ricni rokli sveta. Nase tura vedla cestickou zarizlou vysoko nad rekou v prudkem svahu. Odtud byly uchvatne vyhledy na svisle skalni steny ctyrapultisicovych vrcholu, jejichz spicky cni asi 3900 m nad hladinou ?Dlouhe reky? (reka Yangzi), ktera se v techto mistech nazyva Jinsha. Ta zde v mnoha perejich predvadi svoji divokost a silu. Pri nasi ceste jsme mijeli take nekolik vodopadu a malebnych vesnicek obklopenych terasovitymi policky. V jedne takove jsme prenocovali v prijemnem hotylku za rekordne nizkou cenu. Nasledujici den jsme casne zrana vyrazili smerem k vesnicce Daju. Lodkou jsme se nechali prevest na druhy breh a chvili potom se rozloucili s pohledem na reku. Cestou do vesnice opustenou krajinou jsme uz nechavali za zady horske velikany, ktere cnely do okoli jako strazci Dlouhe reky.

Nasledujiciho dne jsme vyrazili na prohlidku Lijiangu. Toto horske mestecko je obydleno z velke casti narodnostni mensinou Naxi (cteno Nasi s hackem, to zni celkem cesky, ne?), zijici v matriarchatu. Naxi stale oblekaji tradicni modro-bile obleky, jejichz nedilnou soucasti je modra mlynarska capka s ksiltem, prakticky stejna, ve ktere se objevoval velky Mao (o moznem vlivu Maovy mody na tradicni obleky Naxiu ci naopak se nam bohuzel nepodarilo ziskat zadne informace, takze muzeme pouze spekulovat). Nejcasteji jsme potkavali starenky Naxiu, nad jejichz puvabem nam srdce jenom plesalo.

Krome nezajimave moderni cinske ctvrti je v Lijiangu predevsim stara ctvrt Naxiu, v jejiz spletitych ulickach jsme bloudili cele hodiny. Jsou tak nadherne, ze jsme meli skoro pocit, jakoby to byly kulisy. Kamenem dlazdene ulice, stare kamenne a drevene domy, uzounke zurcici kanaly s mnoha mostiky, male kramecky, rusna trziste, kouzelne babicky, to vse navozovalo primo pohadkovou atmosferu. Na namesti jsme prihlizeli tradicnim skupinovym tancum Naxiu. Jedinou vadou na krase bylo snad jen ponekud vetsi mnoztsvi turistu (predevsim cinskych), od jejichz pritomnosti se musel clovek nejdrive odprostit, aby mohl kouzlo mesta plne vychutnat. K veceru jsme si rovnez vyslapli na kopec k pavilonu Wanggu Lou. Tak uzasnou scenerii strech jako z tohoto mista jsme snad v zivote nevideli. Jedna vedle druhe, nalepene v tesne blizkosti, rozprostirajici se do plochy, o jejiz velikosti jsme nemeli pred tim ani tuseni. Nase sympatie si Lijiang ziskal mimo jine i tim, ze jsme zde objevili velmi prijemnou kavarnu, jez nesla nazev Prague café. Skoro sentimentalne jsme zde prohlizeli fotografie z nasi maticky mest a pripomeli si, ze take mame byt na co pysni. Mimochodem, je velmi prijemne rikat, ze jsme z Prahy. Z ust vsech cestovatelu, se hned snesou na nasi metropoli jen same chvaly a obdiv. Dobre se to posloucha!

Vetsinu nasledujiciho dne jsme stravili v parku s ?bazenem Cerneho draka?, ve kterem je kolem jezera plno chramu, pavilonu, altanku a mustku, jejichz krasu jsme uz nedokazali tolik docenit. Zrejme jsme rozmazleni, protoze jsme jiz videli presprilis takovych staveb a vsechny jsou si v podstate velmi podobne. Co nas ale neprestava stale okouzlovat, je priroda, a tak jsme se v parku kochali predevsim vyhledem na zasnezenou petitisicovku Yulong Xueshan, jejiz fotografie komponovana spolecne s mustkem pres jezero a altankem na ostruvku patri k nejoblibenejsim kycovkam siroko daleko. Vyslapli jsme si take na prilehly ?Slonni kopec? (Xiang Shan), ze ktereho jsme se rozhledli nejen po okolnich horach, ale i po celem Lijiangu, ktery jsme meli tentokrat jako na dlani i s jeho moderni cinskou ctvrti.

Ikdyz bychom dokazali bloudit ulickami Lijiangu jeste dlouho, cas a nase plany nas hnaly pryc z tohoto mesta. Nasledujiciho dne jsme se tedy naposledy ohledli za jeho krasou a uhaneli jihovychodnim smerem do 180 km vzdaleneho Dali. Oba shodne povazujeme Lijiang a Ping Yao za nejkrasnejsi mesta, ktere jsme v Cine navstivili.

I Dali je bezesporu krasne mesto, v jeho hodnoceni vsak nemuzeme byt nezatizeni srovnanim s Lijiangem, z nehoz jsme sem prijeli plni dojmu. Oproti nemu nema tak rozlehle a ucelene historicke centrum. Zajimave tu jsou tak maximalne ctyri ulicky. Narozdil od Lijiangu je zde stred mesta obehnan obrannymi zdmi s krasne zdobenymi branami. To, co vsak dnes vytvari take kolorit mesta, je jeho nalepka, ktera mesto prezentuje jako jedno z nejznamnejsich center nezavislych cestovatelu v Cine. Potkali jsme tu bilych jako nikde a s nimi i plno hospod, baru a kavaren. Na kazdem rohu nam tu nabizeli hrozne ?nenapadne? marihuanu, jejiz kvalitou je pry okoli Dali proslule. Dali je zkratka presne to misto, kde jista sorta cestovatelu nejaky cas vykysne. Nic proti belochum, nocnimu zivotu a vyhulum, ale takovato mista nejsou presne ta, ktera bychom pri nasich cestach museli vyhledavat.

Z vychodu je Dali obklopeno ctyrtisicovym masivem se zasnezenymi vrcholky, ze zapadu obrovskym jezerem Erhai, na jehoz brezich zije narodnostni mensina Pajju (Bai), "Bilych lidi", kteri dodnes oblekaji barevne kroje. Mnoho Paju jsme potkavali i ve meste samotnem. Jejich zeny jsou na prvni pohled snadno k rozeznani predevsim podle velikych pestrobarevnych celenek.

Prvni den jsme zde stravili velmi prijemny vecer jako vetsina "nezavislych" cestovatelu v jedne z hospudek ve spolecnosti sympatickeho izraelskeho paru, se kterym jsme se seznamili v nasem hotylku. Nasledujici den jsme vyrazili do viru mesta. Musime se priznat, ze nas tu uchvatila zvlaste obrovska nabidka nadhernych suvenyru. Protoze uz se blizime ke konci nasi cesty a mame pred sebou jen minimum presunu, snadno jsme podlehli a vetsinu dne stravili jejich nakupem. Zvlaste ztraceny jsem byl v mistnim obchodu s CD, kde jsme si dobrou hodinku nechali poustet CD. Zdejsi prodavacce rozhodne patri nas obdiv za jeji trpelivost. I ona vsak mohla byt nakonec spokojena, protoze jsme odchazeli s osmi CD, na ktere se nam podarilo dokonce usmlouvat i mnozstevni slevu. Ale turistiku jsme toho dne na hrebik uplne nepovesili, procourali jsme i nekolik ulicek bez stanku a obchudku, vyslapli si na hradby a castecne je obesli.

Druheho dne jsme se domluvili se dvema Amiky a Cinankou z naseho hotylku a vydali se s nimi na projizdku po nedalekem jezere. Cinanka pro nas pro vsechny usmlouvala vybornou cenu. Z jezera byl dobry vyhled na zasnezene vrcholky i mesto rozprostirajici se pod nimi. Lodka nejdrive stavela na ostrove Jinsuo Dao, kde krome zajimavych "Bilych lidi" bylo ke shlednuti nekolik starych domku, chramu a pitoreskni trh se vsemi moznymi sladkovodnimi potvorami. Nektere jsme zde ochutnali k obedu. Druha zastavka pak byla na druhem brehu u pavilonu Tiaujing a Guanujin, jenz byly zasveceny Bohyni Diku-Avalokiteshvare, a odkud jsme se pokochali krasnymi vyhledy na jezero a jeho okoli.

Vetsinu nasledujiciho dne jsme prosedeli u pocitace a sepisovali tyto radky. Kdyz uz nas bolely od obrazovky oci a v hlave se uz odmitaly lihnout dalsi vety, zdlabli jsme obedo-veceri a vyrazili k chramu Tri pagod (San Ta Si), jenz se nachazi asi 2 km za hradbami stareho mesta. Jedna se o jedny z nejstarsich stojicich staveb v jihozapadni Cine (pol. 9.stol). Jsou to tri kamenne veze (2x 42 m a 70 m) se strukturou clenitou do nekolika vrstev, ktere se zvlastne impozantne vyjimaji se svym odrazem v nedalekem jezere a horskym masivem v pozadi.

Co nas ale dostalo daleko vice byl nedaleky chramovy komplex obrich rozmeru. Jedna se o zcela novou zalezitost, postavenou odhadem tak behem poslednich 2-3 let (ve 3 roky starem Lonely Planet o tomto kompexu neni ani zminka), kde stale jeste probihaji dokoncovaci prace. Je fantasticky posazen ve svahu s horskymi panoramaty v pozadi. Svym vzhledem vzdalene pripomina pekingske Zakazane mesto. Vsechny palace, chramy, altany, zastresene promenady jsou verohodne postaveny ve starem stylu a svymi rozmery si nic nezadaji se stavbami v Zakazanem meste. Vsechny drevene rezby, kamenne rytiny, malovane tramy jsou vrcholna mistrovska dila. Protoze stavba neni jeste uplne dokoncena, nevybiralo se tu zadne vstupne (nechceme videt jeho vysi v budoucnu!) a misto turistu jsme zde potkavali hlavne pracujici delniky. Prochazeli jsme tento komplex asi dve hodiny a krome obdivu nad timto dilem se nam drala na mysl spousta myslenek. Vasnive jsme diskutovali na tema kyc a paradox. Je to kyc nebo neni?! Zrejme ano, protoze tohle vsechno bylo vytvoreno jedine a pouze pro turisty. Paradoxem a ironii osudu teto zvastni zeme je, ze v letech 1966-70 behem Kulturni revoluce, zde byly chramy niceny a Budhovy sochy rozbijeny. A nyni, 35 let pote, vstavaji z popela chramy jeste nablyskanejsi a Budhova zobrazeni jeste vetsi, aby se pred nimi mohly fotit masy turistu, z jejichz mysli bylo nabozenstvi uz davno nasilne odstraneno.

Posledni den v Dali jsme stravili v sedlech bicyklu a nebyl to bicykl jen tak ledajaky, byl to primo tandem. Kdyz jsme zjistili, ze zde tandemy pujcuji, zahoreli jsme nadsenim a tuto prilezitost jsme si nenechali ujit. Pro oba z nas to byla premiera. A byl to opet zazitek! Slapat na kole s nekym za jeden retez dohromady je docela zabava, ale nejdrive je potreba si zvyknout na ponekud horsi stabilitu a sesynchronizovat se. Neustale jsme se vzajemne obvinovali z ulejvani, a to zvlaste pri jizde do kopcu. Ty nam davaly poradne zabrat, protoze jsme meli k dispozici pouze jeden prevod. Nekolikrat tak doslo i na tlaceni. Na druhou stranu jsme ocenili, ze nemuzeme jeden druhemu ujizdet. Petruska, ktera sedela vzadu, po chvili zjistila, ze se vlastne ani moc nepotrebuje drzet riditek, a tak obema volnyma rukama mavala prekvapenym lidem na pozdrav, nebo me vsemozne otravovala a rozptylovala od rizeni.

K projizdce jsme si vybrali okoli jezera Erhai, po jehoz brezich jsme urazili asi 60 km a objeli ho tak priblizne z jedne poloviny. Prvni tretina cesty byla spise utrpenim. Nejdrive jsme si to hasili pruhem pro cyklisty vedle rusne dalnice. Ten jsme pozdeji vymenili za jinou cestu, kde nam zase zavarovaly nakladaky, sileny prach a jeji okoli bylo depresivne lemovano zborenymi domky. Pote, co jsme se ve meste Xiaguan ("Nove Dali") slozite vymotali, se silnice konecne primkla tesne k jezeru a v podstate se ho uz nepustila. Cesta kolem jezera byla moc prijemna. Vedla po silnici vystrilene do skal, misty podel uchvatnych utesu. Slunce rozpalovalo asfalt, na jezere se delaly ohromne vlny, ktere splouchaly o brehy tak, ze voda vystrikovala nekde az na silnici. Pripadali jsme si jako na nejakem ostrove uprostred more. Podel jezera jsme mijeli take nekolik vesnicek, kde prave vrcholily zne. Obili se zde vytlouka velmi sveraznym zpusobem. Posecene se nahazi pres celou silnici a nechaji se po nem prejizdet auta. Mistni zemedelci kupy slamy na silnici neustale prehrabuji a prosevaji zrna ze dna. Jizda na tandemovem kole po takovych kupach nebyla zrovna uplne lehkou zalezitosti. Kdyz jsme horkotezko projeli nekolika takovymi misty, meli jsme slamu skoro vsude, zamotanou do retezu i v sandalech. Petruska, stary to alergik, si take prisla na sve.

Jinak, jak jsme si zde vsimli, prace cinskych zemedelcu tu zustava jiz po staleti nezmenena, opomeneme-li tedy popsany zlepsovak s vytloukanim. Bezne se zde obili jeste vytlouka cepy, sece se tu srpy, ore motykami, nebo ruchadly tazenymi voly ci vodnimi buvoly. Jedinkrat jsme na zdejsich polich nevideli pouziti jakekoli techniky. Tak jako vsude v Asii, je i v Cine lidska prace zrejme stale levnejsi nez cokoli jineho.

Dalsiho dne jsme vyrazili smerem k hlavnimu mestu Yunannske provincie, Kunmingu, ktery se stal jiz posledni zastavkou naseho trajdani Cinou. Stejne jako vsem velkym cinskym mestum dominuje i Kunmingu predevsim zastavba nevkusnych mrakodrapu. Ale od tohoto mesta jsme nic neocekavali, takze nas nemohlo ani nicim zklamat. Je to opet presna ukazka toho, co bylo uz vyse popsano. Ctvrte starych peknych domu se tu prave bouraji a v jejich troskach uz vznikaji zaklady domu novych osklivych. Nakonec jsme ale byli i docela prijemne prekvapeni, protoze se nam zde podarilo najit jeste nekolik ulicek s opravdu starymi domky, ktere jeste nestihli zbourat. Bylo to v mistech, kde se nachazi prosluly zvireci a kvetinovy trh. Dnes na trhu prevlada spise jiny sortiment, ale zaplatpanbu ho jeste netvori jenom turisticke cetky, a tak tento trh je stale oblibenym mistem nakupu predevsim pro mistni. V Kunmingu zije take velka muslimska mensina. Narazili jsme zde na nekolik mesit a moc jsme si posmakli na jejich oblibene pochoutce- skvele okorenenem grilovanem skopovem.

Nasledujiciho dne jsme vyrazili na vylet do Kamenneho lesa, ktery lezi zhruba 90 km jihovychodne od Kunmingu. Je to jedna z nejvetsich hricek prirody, jakou jsme kdy videli. Jedna se o formace bizarnich tvaru ze sedeho vapence, ktere dosahuji vysky asi 30 metru. Tyto formace vzdalene pripominaji piskovcova skalni mesta vychodnich Cech. Shilinksy kamenny les je vsak rozlehlejsi a utvary zde jsou mnohem pocetnejsi a ucelenejsi. Krasa tohoto mista vynika predevsim v jeho celku. Lesem skalnich utvaru jsme bloudili asi pet hodin spolecne s milym, ale ponekud upovidanym irskym chlapikem, ktery nam byl v patach uz od Kunmingu. Prolezali jsme uzounkymi sparami a misty, kde nas skaly uveznily ze vsech stran. Jejich puvab jsme pozorovali i v odrazu hladin nekolika jezirek. Na mnoha mistech byly na skalach patrne zbytky lavy ci vyrazna linka, kterou vedl jakoby rez nekolika utvary presne ve stejne vysce. Narazili jsme tu take na morske zkameneliny. Eroze vymodelovala kamen do bohatych tvaru, takze jsme tu kazdou chvili cvicili svou fantzii hledanim nejruznejsich podobenstvi. Bylo to vyborne rozlouceni s cinskou prirodou.

Nas posledni den v Cine jsme stravili velkymi nakupy. Protoze objem nasich veci zacal diky nove nabytym suvenyrum ponekud prevysovat kapacitu batohu, koupili jsme opet dalsi kufrik do letadla. Obesli jsme nekolik vyprodeju s hadry a hodne casu stravili take v obchodech s cajem. Ochutnavali jsme z nabizenych caju a meli tak prilezitost prihlizet cajovemu obradu.

Z Kunmingu jsme preletli zpatky do Bangkoku, ktery nas opet privital svym horkym a dusnym klimatem a jiz podruhe se stal pouze prestupni stanici. Ubytovali jsme se v nasem oblibenem hotylku, pochutnali si na nasich oblibenych pokrmech, Ondrej se nechal ostrihat u sve oblibene kadernice a na vyhlasene ulici Khaosan jsme rychle zaridili vse potrebne k dalsimu presunu. Je prijemne vracet se do znameho mesta. Zitra uz zase letime tentokrate do Singapuru. Nase dalsi cesta z teto malinke zemicky povede do Malajsie. Na procestovani techto zemi a zrelaxovani na nejakem tom ostruvku mame uz jen necele tri tydny. Potom uz jen zase zpatky do Bangkoku a hura domu, kam priletime v pondeli 16.5.!!!

Posledni zpravodaj k vam poputuje asi uz z Prahy, takze se dnes naposledy loucime z asijskeho kontinentu.

Mejte se krasne

Ondrej a Petra

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka