Bulharsko

Datum konání: 7. 8. - 23. 8. 2003
Sekce: Stalo se
Autor: Káča
Vloženo: 15.2.2004
Upraveno: 12.6.2005

Čtvrtek 7.8.

Na destinaci letošního zájezdu CK Diktátor jsme se dohodli celkem záhy při zimní návštěvě hospody v Jinonicích. Rozhodli jsme se putovat ještě dále na Balkán - do Bulharska. Spokojeni s tím, jak rychle jsme se dohodli, jsme až do léta spali klidným spánkem spravedlivých a až na začátku prázdnin jsme usoudili, že je na čase něco začít organizovat. Sehnali jsme tedy další účastníky zájezdu a začali řešit podrobnosti. Kam přesně pojedeme nebylo až tak důležité, nejpalčivějším problémem se stala doprava do Bulharska. Celý měsíc se konaly informační schůzky a zejména mailové přestřelky, v kterých se přeli příznivci autobusu a vlaku. S velkou nelibostí jsme nakonec museli i my, příznivci pohodlí ve vlaku uznat, že rozdíl asi tisíce korun a deseti hodin, obé ve prospěch autobusu, asi neokecáme, a tak jsme se rozhodli pro autobus. Když byl vyřešen tento problém, nestálo už naší další expedici nic v cestě. Stáhli jsme mapy z internetu, nakoupili chytré knížky, přečetli několik cestopisů a ve čtvrtek 7. 8. jsme se hodinu před odjezdem sešli na Florenci.

Pohovořili jsme o tom, jaké jsme měli problémy vyjít s dvacetikilovým batohem schody z metra a už deset minut před odjezdem jsme byli kompletní. Notoričtí pozděchodiči letos selhali nebo se nezúčastnili a světe div se, pozdě přišli Petra s Ondřejem. V půl odrážíme od břehů nástupního ostrůvku na Florenci, abychom po deváté hodině ranní po mírném bloudění okolo Prahy dojeli do Průhonic k pumpě, kde nás z neznámých důvodů přesadili do jiného autobusu, který se nám stal domovem na příštích 24 hodin. Autobus byl německá ojetina neznámého stáří, dvoupatrový s klimatizací bez tlumičů, což jsme pocítili nejvíce na území Srbska a na dálnici D1. Jinak byla cesta poměrně luxusní, zejména díky tomu, že jsme každý obsadili jedno dvousedadlo a ani v Bratislavě jsme se nenechali zviklat dalšími nastupujícími backpackery, kteří se bezradně rozhlíželi po poloprázdném autobuse a přemýšleli koho oberou o pohodlí.

Pátek 8.8.

Druhý den ráno jsme přistáli v Sofii, kde nás uvítalo strašné vedro. Po nutných procedurách (výměna peněz, konverzace s domorodci kudy kam) jsme se přesunuli na nádraží jih, nalodili se do mikrobusu a vyrazili do Borovce (cca 80 km), kde jsme poobědvali, pohovořili s krajany a poté paďoursky sedli na lanovku. Tímto mastňáckým krokem jsme si ušetřili asi tisíc metrů převýšení a zachovali si tak dobrou náladu. Ani po výstupu z lanovky jsme se nepředřeli a asi po hodině chůze po pohodlné cestě po vrstevnici jsme dorazili k rozestavěné chatě na Musalenských jezerech, kde jsme vedle cedule zákaz táboření drze rozbili tábor. Uplynuvší cestování nás celkem zničilo, takže jsem večer ve stanu přemýšlela, jak chci druhý den sebe a těch dvacet kilo na zádech vyvláčet do téměř tří tisíc metrů. Usnula jsem v těžké depresi a panice.

Sobota 9. 8.

Jak velí krátká tradice CK Diktátor, ráno jsme vstávali v šest hodin do zimy a téměř tmy, nasnídali jsme se, sbalili mokré stany a zvlhlé věci a v neuvěřitelných 7. 45 (čas t - 15 min) jsme byli již hotovi k odchodu. Za mocného úpění jsme nasadili batohy a vydali se směrem ke střeše Balkánu Musale a já zjistila, že když se člověk vyspí a nají, tak se i ten batoh dá unést. V průvodci jsme si přečetli, že hora Musala (2925 m) je v podstatě jenom takový nudný krtinec, který je třeba překonat, abychom mohli postupovat dále. Po tomto líčení jsme se rozhodli zvolit podle průvodce náročnější ale hezčí trasu přes vrcholy Ireček a Malá Musala. Stoupání na hřeben bylo nečekaně pohodovou záležitostí a nahoře nás čekalo sluníčko a první rozhledy.

Houpavým terénem jsme se dostali pod Malou Musalu, kde jsme se rozdělili. Já společně s Míšou, Ondřejem a Romanem jsme zvolili cestu přes Malou Musalu, ostatní sešli dolů k cestě kotlem. Sedíc pod obrovskou strmou hromadou kamení s názvem Malá Musala mi sice naprosto nebylo jasné, kudy tam může vést cesta jejíž "obtížnější úseky zvládneme i s těžkým batohem", jak praví průvodce, ale nakonec jsme ji opravdu našli a zvládli - co nám zbývalo. Já tedy samozřejmě za pomoci všech tří gentlemanů, jejichž péče byla opravdu úžasná - děkuji. Na vrcholu té pravé Musaly jsme našli promrzlý zbytek výpravy, poobědvali, dali si výtečný bylinkový čaj u příjemného pána v bufetu a pohovořili s jinými výletníky (což značně zpomalovalo Ondřejův oběd), udělali vrcholové foto a vydali se dál. Ačkoli se průvodce o nejvyšší hoře Balkánu nevyjadřuje příliš uctivě, mně se líbila.

Z Musaly nás čekalo nepříjemné klesání, abychom vzápětí mohli stoupat na Malyk a Goljam Bliznak. Průvodce to označuje za příjemný houpačkový terén, mě to po předchozím zničujícím výstupu připadalo jako horská dráha. Je pravda, že už jsme alespoň nešli po suti a stoupání nebylo "koleno - brada". Po houpačkovém terénu přišla pohodová cesta po úbočí nad překrásným údolím Marički cirkus (cirkus znamená kotel). Přešli jsme hřeben a začali klesat k chatě Grnčar, která se krčila nepříjemně hluboko pod námi. Začalo mírně pršet, tak jsme na sebe navlíkli naše kosmické protidešťové vybavení, čímž jsme způsobili, že vzápětí pršet přestalo. Sestup byl prudký a po celodenním pochodu opravdu nepříjemný. Doploužili jsme se k jezeru, u kterého kousek dál stála chata Grnčar a zahučeli na palouček v kosodřevině, kde nás zaručeně nikdo nenajde. Průvodce psal cosi o tom, že stany máme stavět až za tmy, že by pro nás ochranáři či chataři nemuseli mít pochopení, ale když jsme již z výšky zřeli modrožlutý stan vzoru "duhový hrad", byli jsme celkem v klidu. Bydlení bylo luxusní s vodou i koupelnou a jediný, kdo nás přišel navštívit byl bača a jeho krávy. Bača nic neříkal, tak jsme ho pozdravili a on odešel. Do spacáků jsme celkem s povděkem zalezli ještě za světla a usnuli spánkem zničených poutníků.

Neděle 10. 8.

Po předchozím dni jsme se ve spolupráci s průvodcem rozhodli, že to nebudeme přehánět a že si zasloužíme odpočinkový den. Bohužel většina z nás si nějak zapomněla odpočinout a večer jsme byli opět pěkně zničení. Ráno jsme nabrali vodu na chatě Grnčar a po poradě s průvodcem vyrazili po široké, příjemné, mírně stoupavé cestě, která ale vedla přesně opačným směrem, než byl náš cíl. Když jsme viděli, že cesta se vine do výšky po tom samém svahu, po kterém jsme včera sestoupili, začali jsme být trochu nervózní, ale naštěstí se za chvíli objevila odbočka, která už vedla správným směrem. Na rozcestí jsme potkali stádo polodivokých koní. Moc jsme si s nimi rozuměli, a tak vzniklo několik desítek fotek stylu "já a kůň, kůň a já, kůň beze mě či já bez koně" a ve chvíli, kdy nám koně začali zvědavě okusovat lahve, foťáky a batohy, jsme se raději vydali dál na cestu. Po asi hodině stoupání celkem příjemnou cestou, které ač mírné mi po předchozím dni působilo značné problémy, jsme si našli krásné místo v závětří a s výhledem do kotle s malým jezerem, které přímo vybízelo k zastavení. Posilněni svačinou jsme pokračovali. Krajina mírně stoupala po úpatí hor, šli jsme střídavě v kamení a trávě přes vrch Kovač (2634 m), potom celkem pohodových 400 m dolů do sedla a pak jsme se zase lopotili na Lopotniški vrch a tak stále dokola. Krajina kouzelná, řekněme mírně houpavá, mráčky na obloze se honí a kdyby mě tolik nebolely nohy předchozího dne, nemělo by to chybu.

Mráčky na obloze se honily a bylo jich stále více, až se z přívětivých beránků stala souvislá šedá deka. Pod horou Kanarata začalo opět pršet. Znovu jsme navlíkli naše kosmické vybavení, já s Míšou jsme předvedli zábavnou scénku "jak Pat a Mat nasazují nové pláštěnky na batohy" a mohli jsme vyrazit. Ošklivý sestup po suťovém poli vystřídal ošklivý výstup po suťovém poli, abychom se konečně ocitli v sedle, odkud se nám otevřel impozantní pohled na dolinu Rybných jezer, která se měla stát naším dnešním nocležištěm. Pohled z výšky na jezera byl krásný, ale moc jsme ho nedocenili, protože nám pršelo za krk a ten sestup, který uzavíral dnešní den, byl opravdu nepěkný. Po hodině sjezdu v kamení a hlíně jsme konečně stanuli na prahu chaty Rybnite ezera, která se nám asi na hodinu stala útočištěm.

Zničení jsme usedli k plechovkovému pivu a čaji, který se s tím na Musale naprosto nedal srovnat. Petra navázala družbu s domorodci a nechala se inspirovat ke koupi oliv a dvoudecové lahve mystické kořalky jménem Mastika. Nápad jsme jí všichni posvětili, zejména když jsme zjistili, že láhev o obsahu 2 dl stojí 2 Leva (30 Kč). Dopadlo to dobře, neoslepli jsme a večer jsme se s chutí vrátili k naší staré dobré Becherovce. Chvilku poté, co jsme přišli do tohoto pohostinného zařízení, jsme poznali, co to je opravdový déšť na Rile a byli moc rádi, že jsme to tak pěkně stihli. Za oknem začala padat - dámy prominou - hovna s hákama a pohled z okna silně evokoval loňský zájezd na Fagaraš, a tak jsme si posezení v suchu a teple moc užívali. Za hodinu se počasí umoudřilo a my jsme vyšli kousek nad chatu bydlet. Místečko opět příjemné, opět s koupelnou, jenom trochu blízko chatě. K večeru přišli tři nesmělí mladíci, že vybírají peníze za stany. Chvíli jsme se s nimi dohadovali a skončili jsme u toho, že to půjdeme zaplatit do chaty a nikam jsme nešli, že to budeme řešit ráno. Asi jsme dobře udělali, protože dál se nic nedělo.

Pondělí 11. 8.

Od Rybných jezer pokračujeme ještě dalším klesáním do překrásného údolí jak z Pána prstenů s říčkou, kosodřevinou, loukami a několika stany. Následoval předlouhý výstup na hřeben Marinkovica, v němž se nám ale s každým výškovým metrem otvíraly nové pohledy na hory, které pomalu začaly měnit svůj charakter, takže jsem ani tolik nenadávala. Stoupání je dlouhé a končí až na Vodnim vrchu (2683), z kterého zase prudce padáme 500 m do údolí na Kobilino Braniště. Tady se definitivně názorově rozcházíme s průvodcem, jehož autor je zřejmě dost útlocitný. Jak název napovídá, na Kobilinu braništi žijí koně. Průvodce okolí častuje výrazem "fekální terén" a místní útulnu doporučuje jen "hodně silným žaludkům". Ve skutečnosti vypadá sedlo celkem normálně, občas narazíte na více či méně čerstvý kobylinec, ale rozhodně to není nic odpudivého a zaslon (útulna) je celkem pěkná dřevěná bouda s dřevěnými postelemi a kamínky a bordelem rozhodně nijak strašným - pár papírů od sušenek, rozhodně nic, co by se nedalo přežít. Autor zřejmě nebyl v Rumunsku, kde se tábořiště na horách podobají skládce a útulny plechovému záchodu. Vůbec jsme naznali, že Bulhaři se ke svým horám umějí chovat - jednak jich tam spoustu potkáte na výletě třeba s dětmi a jednak všechny útulny, které jsme viděli, byly poměrně čisté, zděné a celkem vkusně zapadaly do okolí. V některých dokonce obyvatelé mysleli i na duchovní útočiště - obrázek s Pannou Marií či suchá kytička ve váze nebyly nijak výjimečné.

Od Kobilina braniště jsme měli zase těch cca 500 m nastoupat a přehoupnout se přes hřebínek k Strašnotu jezeru. Za sedlem jsme si dali oběd s čerstvou vodou z potoka a s koupelí nohou. Zde musím poznamenat, že to bylo první místo, kde nám konečně nebyla zima a neofukoval nás studený vítr. Ač jsme měli opravdu pěkné počasí, málokdy jsem sundala dlouhý rukáv a noháv. Po příjemném posezení u potoka nás podle průvodce čekal nepříjemný výstup. Možná díky plným žaludkům nebo konečně příjemné teplotě okolí se nám výstup zdál naprosto v pohodě. Možná také proto, že závěrečné ostré stoupání jsme odložili na druhý den. Ve stoupání se nám opět postupně odkrývaly nové výhledy, až se přímo před námi objevilo nejkrásnější místo na světě - Popovokapské jezero. Od Strašnota jezera (původního cíle) jsme byli vzdáleni asi hodinu chůze, ale když jsme uzřeli toto kouzelné místo, chvíli jsme po sobě koukali, až se Petra odvážila vyslovit tu kacířskou myšlenku, na kterou jsme všichni mysleli: co kdybychom tu zůstali? Naše plány to nijak nenarušilo, protože zbytek přechodu byl na dva dni a kousek, takže takhle jsme ho rozdělili rovnoměrně do tří dnů. Zbýval tedy jen jeden problém - Roman, který už seděl poměrně vysoko nad námi a hleděl dolů, co se tam děje. Kdo bude ten odvážný a půjde mu sdělit, že zůstáváme asi sto výškových metrů pod ním? Nepříjemného úkolu se nakonec zhostil Míša, který, když sundal batoh, neskutečně rychle vyběhl za Romanem, z čehož na mě padla další deprese, protože jinak celé dny Míša trávil chůzí v mém tempu, které, přiznejme si, není nijak závratné.

Roman naštěstí naše rozhodnutí přijal s chladnou hlavou. Nechali jsme přejít bulharskou rodinku a začali jsme stavět stany, vykoupali se v ledovém jezeru a oblékli si všechno co jsme měli, aby mohla začít každovečerní idyla. Kuchyň jsme umístili do jediného závětří za velký šutr, kde jsme také všichni svorně seděli schouleni před silným větrem. Tento nocleh byl výjimečný hned dvěma věcmi: Zdeněk zde večeří o třech chodech oslavil své narozeniny (pětadvacáté? :) a Ondřej se konečně po ranním požití koňské dávky projímadla vykadil, takže sláva byla ten den opravdu veliká. Na tábořišti stál z kamení postavený krb i s dřívím z prosekané kosodřeviny a po jistém úsilí jsme v něm dokonce rozdělali oheň. Semkli jsme se kolem čoudícího a nehřejícího živlu, choulili se v bundách, čepicích a rukavicích, popíjeli kolující alkohol a po výtečné večeři z instantních kaší či těstovin a jiných kulinářských lahůdek jsme si předčítali o bulharské kuchyni. Ještě jsme chvíli pozorovali dramatický západ slunce nad horami a bizarní útvary, které vytvářely mraky na obloze a odebrali jsme se do spacáků. Noc byla chladná a větrná, ale ráno jsme se probudili do naprosto modrého nebe.

Úterý 12. 8.

Ostrým stoupáním jsme vyrazili na hřeben, odkud se nám díky skvělé viditelnosti nabídl výhled až někam k Sofii. Po skalnatém úseku jsme sestoupili k Strašnotu jezeru a byli moc rádi, že jsme se minulý večer rozhodli nepokračovat až sem. Místo je to kouzelné s pěkným zaslonem, ale stany bychom tu nepostavili ani náhodou, mezi šutry totiž nebylo kam. Michal s Ondřejem se vykoupali a Roman objevil obrovského lišaje, kterého jsme potom obdivovali a fotili asi dalších 20 minut, dokud zase někdo zodpovědný nezavelel k ústupu. Následoval příjemný houpavý terén, kde jsme potkali skupinu asi třiceti lidí ve věku od dvanácti do šedesátí let, což nám dalo tušit, že se blížíme k druhému centru Rily - k chatě Maljovica. Od té nás však dělil ještě jeden dost prudký sestup podél řeky, který se v dolní části měnil ve sjezd po suti, abychom v samotném závěru ztratili značku. Naštěstí jsme se bez ní celkem zdárně vymotali z kosodřeviny a hladoví dosedli na lavice před chatou Maljovica, kde už nám reproduktory vyhrávaly světové hity a bulharský pop. U mírně tupého chlápka v bufetu jsme získali pivo a obědu nestálo nic v cestě. Ve strašném vedru (klesli jsme na 2000 m) a za přihlížení žebrajícího psa jsme poobědvali, překonali odpolední lenoru a vydali se krásnou cestou podél říčky vstříc vrcholu Maljovica (2730). Kolem nás impozantní vrcholy, cesta se klikatila podél řeky, sluníčko pražilo, na obloze ani mráček, prostě paráda. Po půl hodině poměrně milosrdného stoupání se cesta prudce zvedla a před námi se tyčila hromada kamenů a suti. Opět stoupání koleno - brada. Za dvě hodiny jsme dost vyřízení stanuli kousek pod vrcholem, kde jsme si dali sváču kochajíce se úžasným výhledem na Rilský monastýr, který se krčil nějakých 1600 m pod námi, a na strmé stráně, které k němu padaly. Ondřejovi jsme vysvětlili, proč se Pentagon jmenuje Pentagon a proč je mu monastýr podobný a po výstupu na vrchol Maljovica jsme začali řešit dnešní nocleh. Do oka nám padla krásná dolinka s potokem, bohužel nějakých 200 výškových metrů pod námi. Spustili jsme se po prudkých travnatých svazích, přeskákali něco suti a stanuli na loučce u potoka. Po koupeli jsme se u kamenného stolu najedli, poseděli u čaje a celí zmrzlí jsme se odebrali do spacáků.

Středa 13. 8.

Ráno jsme se vydrápali zpátky na hřeben a pokračovali v cestě. Nebe bylo krásně vymodřené, ale foukal silný vítr, takže čepice a rukavice jsme sundali až v poledne u Sedemte jezer, kde jsme si zároveň oddychli, že jsme se nerozhodli spát tam. Konala se tam totiž akce zřejmě nějaké sekty a celé okolí, včetně skalnatých výběžků, bylo poseto stany. Jinak Sedemte ezera jsou opravdu krásná, zejména při pohledu shora. Chvíli jsme seděli nad nimi, kochali se rozhledem daleko do kraje a diskutovali o počínání lidí tam dole. Alibisticky jsme usoudili, že dolů ani nepůjdeme, že takhle se nám to líbí nejvíc. U nejvyššího jezera jsme se naobědvali a zahájili diskusi, co dál. Jeden návrh zněl Rodopy s folklórními vesničkami, protože už máme dost vysokých hor plných turistů, druhý návrh byl přechod Pirinu, protože, když už jsme na Rile, tak na Pirin je to kousek a ten Vichren? Tolik dva hlavní názorové proudy. Poněkud zaujatě jsme začali předčítat o rázovitých vesničkách Rodop, o lidech i krasových jevech a poté, co jsme se dočetli, že do jisté jeskyně nás pustí místní speleolog Kostěj, bylo rozhodnuto: Pojedeme do Rodop a bude nezřízená pohoda. I ti nejzarytější zastánci Pirinu utlučeni našimi lehce demagogickými argumenty podlehli, jenom Ondřej se odmítal smířit s myšlenkou, že nezdolá Vichren, na který jsme už pár dní koukali.

Od Sedemte jezer jsme začali sestupovat směrem k Rilskému monastýru, opět potkali několik koní a ve strmém klesání jsme si našli nocleh. Večeři jsme uvařili pod "olivovníkem" (zplanělá jabloň) a ve svitu a hlavně teple zapadajícího slunce jsme se těšili do monastýru a do rázovitých Rodop, do těch "bulharských Beskyd".

Čtvrtek 14.8.

Druhý den ráno jsme si přispali - vstávali jsme v sedm a celí natěšení jsme se spouštěli k Monastýru. Mapa nás trochu vystresovala, že nás čeká ještě jedno ošklivé stoupání, a po hodině a půl příjemného klesání jsme poměrně překvapení stanuli u Monastýru. Prošli jsme ještě prázdným klášterem a důstojnost místa na nás dýchla natolik, že jsme se rozhodli před prohlídkou tak krásného místa umýt. Pod klášterem jsme si našli luxusní koupelnu v řece Rila a potom celí čistí, vymydlení a voňaví jsme se vrátili k Monastýru, jemuž již přišedší davy turistů poněkud ubraly na důstojnosti a idyle. Před klášterem jsme poobědvali místní langoše "mekici" s cukrem a místním jogurtem a šli jsme dělat turisty.

Rilský monastýr nás navzdory tomu, že jsme se dost těšili, opravdu nadchnul. Nádherná stavba s prvky vojenské pevnosti ukrytá hluboko v lesích, vklíněná mezi impozantní vrcholy maljovické Rily. Míša se dostal do dětského snu - Monastýr znal z puzzle, které doma skládal, což jsme do té doby slyšeli nejméně třikrát. Po asi dvou hodinách jsme usoudili, že šichtu turisty máme splněnou a vydali jsme se na autobus. Náš další plán byl Melnik, za který se přimlouvala zejména Petra, abychom zmírnili Ondrášovo trauma (těšil se na Pirin a Melnik, tak jsme usoudili, že aspoň ten Melnik si zaslouží). Avšak do Melniku cesta dlouhá. Před jediným autobusem, který odjížděl od Monastýru se hromadilo stále více lidí - poutníci, mniši a backpackeři. Byli jsme odhodláni tvrdě a bez soucitu bojovat o svá místa, leč řidič byl jiného názoru. Nejdříve nastupovali ti, co jeli do Sofie, potom do Dupnice, pak Bulhaři a potom řidič se slovy, že za dvě hodiny jede další, odjel. S vidinou pohodlného přesunu do Melniku jsme se rozloučili a do nejbližšího městečka Rila jsme se dopravili stopem. Odtud do Blagoevgradu (pracovně Volgograd, později Vladivostok) a tam jsme nasedli do dálkového klimatizovaného autobusu, který jel alespoň naším směrem. V Bulharsku si totiž se zastávkami příliš hlavu nelámou - kromě autobusových nádraží vám zastaví, kde si řeknete. V autobuse Marta navázala družbu s místním Kypřanem, jehož manželka nám potom dojednala, aby nám autobus zastavil co nejblíže k Melniku. Vystoupili jsme na odbočce na Melnik, zamávali celému mávajícímu a troubícímu autobusu a vydali se stopovat. Káča se Zdeňkem jeli hned, my ostatní jsme ušli asi šest km, než jsme se svezli, ale všechno dobře dopadlo a večer jsme se sešli v malebném neonovém "nejmenším městečku v Bulharsku". Melnik má sice jen 260 obyvatel, ale do počtu původních 20ti tisíc je doplňují Němci a ostatní turistické národnosti (Češi jsou v těsném závěsu). Museli jsme se smířit s tím, že místo o tak málo obyvatelích, o kterém se zmiňují mezinárodní průvodci, asi nebude typická civilizací nedotčená vesnice plná bohabojných lidí.

Hned po vystoupení na náměstí se na nás sesypaly děti místních hoteliérů, které okamžitě rozehnala mazaná obchodnice, která nás hned dostala na cenu 5 Leva osoba/noc. Ubytovali jsme se na drátěnkových postelích, a protože kapacita ubytovacího zařízení byla 6 osob, spali jsme já s Míšou v pokoji s porcelánem po babičce. Večer jsme šli dělat turisty. Zahučeli jsme do první krojované restaurace s číšníkem, který uměl anglicky a jídelním lístkem, jenž byl napsán latinkou. Romantiku venkova rušila jenom televize, v které běžel fotbal, tak jsme se necítili zas tak nesví. Z vyhlášených melnických vín jsme si objednali nejlevnější "Melnik homemade", nacpali jsme se národními specialitami a já jsem si s chutí užívala roli turisty. Na drátěnkových postelích se nám spalo královsky - mě zejména díky "Melnik homemade", které se mnou po týdnu askeze poněkud zamávalo a Míšovi díky fotbalové vlaječce nad postelí: stálo na ní Baník Ostrava.

Pátek 15.8.

Ráno jsme v klidu vstali a při snídani z místních opravdu plnotučných mléčných výrobků jsme řešili co dál. Nejdřív se zdálo, že vyrazíme do Rožeňského monastýru a večer přespíme za vesnicí, ale vzhledem k tomu, že jsme vyráželi asi v poledne, jsme usoudili, že se nebudeme stresovat a přespíme ještě jednu noc v posteli. Toto rozhodnutí padlo za nepřítomnosti diktátora Petry, která nás potom nařkla, že jsme jak Němci a že jsme prdeláči. Po mírné hádce jsme Petru přesvědčili, aby byla prdeláč s námi, že to není tak špatné a vyrazili na Rožeňský monastýr.

Už to jméno nás mělo varovat: Rožeň. Ve čtyřicetistupňovém vedru a po sluníčku jsme se ploužili 6 km do kopce po prašné cestě (průvodce sice popisoval kratší cestu, ale vzhledem k tomu, že si pletl i světové strany, jsme ji nenašli). Po mnohých útrapách jsme celí splavení dorazili ke klášteru, kde Petra prohlásila památnou větu: "To tady nemají ani zmrzlinu? Já chci nějakou komerci!" Někteří jsme si dali zmrzlinu dole ve vsi, ti méně šťastní se osvěžili pramenitou vodou a ten nejméně šťastný (Zdeněk) nejen že neměl chuť na zmrzlinu, ale málem pozvracel církevní půdu. Zřejmě kombinace vysokotučného jogurtu a dvouhodinového rožnění nebyla úplně nejlepší. Klášter byl nesrovnatelně menší, ale moc pěkný - stín vinné révy, klid a důstojnost kamenné stavby a hlavně minimum lidí (ve srovnání s rilským monastýrem) nám dělaly moc dobře. Zpátky už jsme naštěstí trefili cestu přes Melnické pískovcové pyramidy a "doma" v Melniku jsme byli za necelou hodinku. Po cestě jsme narazili na nefunkční mechanu (hospodu), která byla kdysi vinicí a sklípkem. Dnes se tam po stolech procházely kozy a žraly už napůl planou révu. Do města jsme přišli z opačného směru, než předchozí den, a tak jsme si prohlídli ten "pravý Melnik" se všemi hotely, Němci, čistými fasádami a zabordelenými dvorky, s bavoráky i žiguly, s místními podnikateli i se starými babičkami a kočkami a toulavými psy. Nakonec jsem musela uznat, že to město je i přes svoji hektičnost a neony příjemné. Koupili jsme si meloun a chvíli konverzovali s paní, u které jsme bydleli. Po chvilkové regeneraci jsme vyrazili k řece, kde jsme si vybrali místo, kde bylo nejméně odpadků, snědli meloun a vykoupali se. Když jsme se vrátili k našemu "hotelu", našli jsme vše tak, jak jsme zanechali: Roman si prohlížel numismatickou sbírku paní hoteliérky, místní kočky se kočkovaly a Zdeněk zvracel. Kromě Zdeňka jsme si zašli na večeři, která zdaleka nebyla tak dobrá jako ta předchozí, a večer jsme si udělali idylu s vínem a olivami.

Sobota 16.8.

Tento den jsme byli rozhodnuti zasvětit přesunu do vysněných Rodop. Abychom si to posichrovali, vyrazili jsme z Melniku hned v 6 hodin ráno. Dle doporučení paní hoteliérky jsme se vydali směrem na Smoljan přes Sandanski, Blagoevgrad, Goce Delčev (pracovně Golčův Jeníkov) a Dospat. V Sandanski v půl sedmé ráno jsme zjistili, že autobus do Goce Delčev jede až ve tři, a tak jsme se vydali do jiného dopravního uzlu - Blagoevgradu. Tam jsme naskočili do rozhrkané karosy, která nás za tři hodiny celé omlácené vyplivla v městečku Goce Delčev. Cestu jsme si krátili četbou bulharských novin a Ondřej nám celou dobu sděloval, že prostě nechápe, proč objíždíme celý nádherný Pirin, který máme na dosah, abychom jeli do nějakých Rodop. V Goce Delčev nás protivná informační baba informovala o tom, že autobus do Dospatu jede v pondělí, v úterý a v pátek. Za neustálých nájezdů dotěrných taxikářů jsme se zhroutili v čekárně a nadávali na bulharskou infrastrukturu, na Rodopy, na baklavu (takový trošku mastný a sladký moučník, který z mého batohu vytekl do a na batohy ostatních, z čehož byli všichni nějak otrávení :-) a vůbec na celý svět. Ve městě jsme se dozvěděli, že Rodopy jsou moc krásné, že Pirin je "očeň trudno" a že nikde nemají ani mapu a že se do Smoljanu prostě nedostanem. Trochu jsme se uklidnili a naše situace nám začala připadat dokonce docela humorná. Zejména poté, co jsme při pohledu na mapu Pirinu zjistili, že jsme na jeho východním konci, asi 50 km od Melniku. Všem se ulevilo, když někdo vyřkl tu myšlenku, kterou jsme v hlavě měli už všichni: kašlem na Rodopy, jdeme na Pirin. Jenom Ondřej se blaženě usmíval a s výrazem "já vám to říkal" nic neříkal. Sehnali jsme si taxík a nechali se vyvézt asi 20 km k hospodě. Po poněkud hektickém a vypjatém dni jsme byli dost unavení, a tak nám Zdeňkův již odeznělý úpal posloužil jako dobrá záminka, že tento den ještě nikam daleko nepůjdeme. Utábořili jsme kousek za chatou a celou noc nám za stanem vyl pes - noc úplně královská nebyla?

Neděle 17.8.

Ráno jsme se tedy vydali do těch velkých hor. Vystoupali jsme bukovým lesem a pokračovali po značce směrem k vysílači. Značka se nám však za chvíli ztratila, a tak jsme došli k vysílači Orelek, kam jsme vůbec nechtěli. Posvačili jsme nad nádhernými výhledy a pokračovali dále, přičemž jsme se dnes chtěli dostat co nejblíže k chatě Pirin. Po cestě jsme ale narazili na několik přívětivých bačů, kteří nám poradili, že k chatě Pirin se lze dostat také pohodlnou širokou cestou. Tak jsme dali na jejich rady a sestoupili z příjemné hřebenovky, abychom příští tři hodiny spílajíce střídavě sobě a bačům strávili na naprosto nudné cestě bez výhledů. Bačům se ale vytknout nic nedalo - cesta byla opravdu široká a pohodlná (třeba pro žigulíky). Po úmorných třech hodinách jsme dorazili k chatě Malina, kde jsme si dali pivo a tábořiště jsme si drze rozbili přímo pod chatou. Shodli jsme se na tom, že ani výstup na Maljovicu nebyl horší. V noci mě strašně bolely nohy.

Pondělí 18.8.

Po dvou hodinách jsme dorazili k vysněné chatě Pirin odkud se nám konečně otevřely ty opravdové hory. Stoupali jsme za neskutečného vedra krásnou dolinou podél horské řeky, která připomínala šumavskou Vydru. Sluníčko pražilo a pot se z nás jen řinul. Kolem poledne jsme objevili místo, kde se zaručeně točila reklama na mýdla Fa - průzračná tůň, do které padal vodopád. Vykoupali jsme se, udělali pár nahatých fotek, poobědvali a pokračovali ve výstupu směrem k hřebínku, za nímž už měl přijít ten "opravdový Pirin", na který už jsem se i já začala těšit. Nicméně lenora toho dne byla silná, a tak jsme s odůvodněním, že ten Pirin stejně celý nestihneme, takže není kam spěchat, utábořili u dalšího krásného jezera. Oproti Rile jsme na Pirinu ocenili bezvětří a opravdu hřející sluníčko, takže večerní pohody nebyly poznamenány zimou.

Úterý 19.8.

Ráno jsme vystoupali na hřeben, přes který jsme se přehoupli k Tevnu jezeru, kde jsme byli opět rádi, že jsme tam nespali - několik stanů, spousta lidí, magneťáky, atd. My máme prostě rádi svůj klid. Celý den svítilo sluníčko, bylo krásně teplo a my jsme směřovali někam k chatě Vichren. Pirin je dost suché pohoří, takže krajina připomíná trochu měsíční krajinu. Obědvali jsme na pražícím slunci, před kterým nebylo úniku, a na šutrech - žádná velká idyla. Cesta vedla často po suťových polích jak nahoru tak dolu, takže jsme byli večer dost zdrchaní. Utábořili jsme se u jezer asi hodinu od chaty Vichren. V podvečer trošku sprchlo. Po dešti jsme se vykoupali a Petra asi na dvě hodiny zmizela v borůvkách, které se potom skvěle hodily do toho karamelového pudingu a které jsme zejména ocenili jako vrcholovou prémii na Vichrenu (viz dále).

Středa 20.8.

Na tento den jsme měli naplánováno, že dojdeme k chatě, tam si zkusíme nechat batohy a nalehko půjdeme okruh přes Vichren. U chaty jsme ale při pohledu na mapu a do průvodce rozhodli, že času je vlastně dost, takže můžeme pokračovat na těžko. Po krátké diskusi jsme odhlasovali, že budeme pokračovat a že to budeme dneska muset trochu natáhnout. Nabrali jsme plnou nádrž vody (3l na osobu) a vyrazili s několika stovkami bulharských turistů na mramorovou hroudu Vichren. Stoupání bylo prudké, dlouhé a úmorné. Po třech hodinách jsme dosáhli vrcholu, kde jsme se nasvačili, vyfotili, pohovořili s asi osmdesátiletým staříkem o holi (neptejte se mě, jak se tam dostal) a pokračovali dál směrem na hřeben Končeto. Prudkými kozími stezkami jsme slezli z Vichrenu a za pomoci ocelových lan jsme vystoupali na sněhobílý hřeben. Hřeben je ostrý a strmě padá do kotlů na obou stranách. Cesta byla nádherná, na jedné straně dolina s potokem a zelenými pastvinami, na druhé straně nehostinný suchý kotel plný suti a kamenných ploten. Moc jsme si to užívali až na to, že nás poněkud stresoval temně šedý mrak, který se k nám blížil. Věděli jsme, že zmoknout na mramorové desce asi nebude úplně nejbezpečnější, takže jsme rapidně zvýšili tempo. Poslední část hřebene, kde už vedla poměrně pohodlná stezka, jsme doběhli a stanuli u bivaku Končeto, který byl první variantou noclehu. Bivak v tomto případě znamenalo dřevěná bouda o rozměrech asi 2x2x3 m, v sedle ukotvená ocelovými lany. Uvnitř je asi 6 postelí a deky, podle zápisové knihy se tam vyspalo rekordních 16 lidí. Když jsme doběhli k boudě budce, zjistili jsme, že je už obsazeno. Uvnitř mělo ustláno 5 Bulharů, kteří se netvářili zrovna nadšeně z našeho příchodu. Navlíkli jsme se do všeho oblečení, co jsme měli a koukali se na neuvěřitelné přírodní drama, jak postupoval mrak a mlha přes prosluněnou krajinu na druhé straně hřebene. Když začalo pršet, nacpali jsme se nekompromisně do boudy, částečně jsme donutili Bulhary, aby se uskrovnili a příští hodinu jsme se choulili na dřevěných pryčnách a poslouchali skučící vítr zvenku. Na družbu moc nedošlo, osazenstvo bivaku nebylo úplně naše krevní skupina, ač byli všichni našeho věku. Po hodině venku ustala sibiř, vykouklo sluníčko, tak jsme se mohli vydat směrem k chatě Javorov a po asi dvou hodinách jsme se utábořili u malého jezera. I ti nejzarytější odpůrci další cesty s batohem hodnotili tento den za nejkrásnější na Pirinu, takže jsme byli všichni opravdu moc spokojeni.

Čtvrtek 21.8.

Tento den nás čekala civilizace. Příjemným sestupem lesem jsme se spustili k chatě Javorov. Dali jsme si pivo, sváču a přemýšleli, jak dál. Rozhodli jsme se vynechat nudný tříhodinový sestup do městečka Razlog a začali jsme shánět odvoz. U majitelů chaty jsme příliš nepochodili - na muže ve fotbalovém dresu (kterého jsme překřtili na Michaliče, neb byl strašně podobný stejnojmenné postavě z filmu Svéráz národního lovu) nezabraly ani nabízené peníze ani Petřino laškování - ale jeden z ubytovaných slyšel alespoň na nabízené peníze. Za taxík z Goce Delčev jsme při stejné vzdálenosti platili osm leva, tatík s žigulíkem na Javorově usmlouval deset. Do kufru jsme nacpali místo zeleniny a piv batohy a s nedovřeným víkem jsme vyrazili na cestu, na jejímž konci jsme museli uznat, že těch deset leva je naprosto zasloužených. Cesta vypadala tak, že po ní projede opravdu jenom dvacet let starý žigulík. V Razlogu jsme celí omlácení a se zaprášenými batohy vystupovali asi za půl hodiny (12 km). Zjistili jsme si autobusy do Sofie a vydali se do centra. Razlog je malé, ale velmi příjemné městečko s pěkným centrálním náměstím a parkem. V místní hospodě jsme se naobědvali a plynule jsme se přesunuli do cukrárny, kde jsme si dali výbornou kávu (mimochodem v celém Bulharsku dělají opravdu skvělé kafe) a něco sladkého (například baklavu :). Večer jsme si koupili nějaké ovoce a víno (jak hroznové tak lahvové) a vyrazili jsme za město. V borovém lese u polí s výhledem na jeden z hřebenů Pirinu jsme se utábořili a po té, co jsme s jistým sebezapřením vypili nakoupené víno, jsme ulehli ke spánku. Blízkost města nám celou noc připomínali štěkající psi, ozvěny nějaké párty a občas houkající alarm.

Pátek 22.8.

V devět hodin jsme nasedli do autobusu a v poledne jsme vystoupili někde neznámo kde v Sofii. Odmítli jsme štědrou nabídku jedné paní, že nám za jeden leva poradí kudy do centra a poradili si radši sami. Celkově dobrý dojem z domorodého obyvatelstva poněkud pokazili revizoři, kteří při pohledu na turisty vytušili snadnou oběť. Koupili jsme si lístek, nastoupili do tramvaje a jak nám velí dobrý mrav z domova, sundali jsme si batohy, abychom nepřekáželi. A to byla ta chyba: pokud totiž necháte batoh na zádech, neplatíte za něj nic, pokud si ho odložíte, platíte, což jsme samozřejmě nevěděli. Takže si na nás revizoři zgustli, Roman jediný coby obětní beránek zaplatil 5 leva pokutu, my jsme si koupili nový lístek a s batohy na zádech jsme se jali rozrážet davy v tramvaji. Poněkud naštvaní jsme dojeli na nádraží, tam jsme si nechali v úschovně batohy a vyrazili na prohlídku města. Sofie mě nějak moc neuchvátila, většina památek pochází až z nějakého 18. stol. a celkově mi to město připadalo takové bez atmosféry, vyjma tržiště kousek od nádraží. Tam jsme si koupili meloun, jídlo na cestu a proti všem doporučením si dali kebabče v housce opečené na venkovním grilu, které prodával takový veselý umaštěný pán. Tento nápad se naštěstí obešel bez střevních následků. Večer jsme se sešli na nádraží, popojeli jsme tři stanice vlakem za město, kde jsme si ustlali na louce. Noc byla krásná, jasná a dokonce jsme i ten Mars viděli.

Sobota 23.8.

Ráno jsme dojeli do Sofie, utratili zbylé peníze a nasedli do autobusu, který byl tentokrát do posledního místa beznadějně obsazený. Na bulharsko-srbských hranicích jsme strávili neuvěřitelné a nekonečné 4 hodiny, pak už byla cesta docela v pohodě. Jeli s námi dva kluci, kteří se právě vraceli z Rodop a vykládali nám zážitky, které jakoby vypadly z našich snů. Potom jsme chvíli hráli na kytaru a nenechali jsme se zviklat ani americkým filmem s bulharským dabingem. V noci se naši bulharští spolucestující trošičku picli a začali v autobuse kouřit. Poté, co nereagovali na Martiny slušné prosby, je Petra sprdla plynulou Bulharštinou, což je zaskočilo natolik, že to opravdu típli a do konce cesty byli hodní. Zpáteční cesta byla ale celkově úmorná, naše paní delegátka protivná, autobus nám byl malý a ty kilometry byly zase strašně dlouhé. S asi pětihodinovou sekerou jsme dorazili na Florenc a všichni plní dojmů hlavně z posledních třiceti hodin v autobuse jsme se opravdu rádi vydali k vlastním postelím.

2.10.

Tento den se odehrála poslední tečka za tím naším případem. Prohlížení fotek a vzpomínání se odehrálo v restauraci bulharského hotelu Sofia v Americké ulici (neplést s Anglickou :-), kterou za sebe mohu jenom doporučit?


Štítky: Článek nemá štítky

Krátce

Nyní nejsou žádné novinky
Zobrazit všechny

Jirka K. (19.11., 22:44)

Ahoj Veroniko (Jiravova), kdyz TAK prodaval Almanach, taky jsem si jeden koupil, avsak jeho cesta ke me se zadrhla u tebe, od te doby te cas od casu zadam o jeho zaslani, minimalne 20x, avsak marne, mozna je to jiz 3 roky, utika to. Na emaily mi neodpovidas, coz me mrzi, mozna bych te mohl stat aspon za nejakou odpoved. Tabor, Pantakovky, Vojanky, konici ... jses na prijmu, Almanach ... ticho. Prosim, posli mi Almanach postou na moji adresu, klidne muze byt i poskozeny, postovne ti proplatim. Nebo aspon napis, ze na me kasles, at mame vsichni jasno. Preji hezky den. Jirka

Lilka (27.8., 11:05)

TeoCup je 9. - 11. listopadu.

Kamila (6.9., 14:28)

kde jede na lesní hry? :-)

Alena B. (26.9., 14:47)

Víme, kdy bude TeoCup?

Milan (13.8., 20:07)

Předběžné termíny mých zápasů finále tenisové ligy: ne 14/8 v 9:00 Jirka Rada (Záběhlice), pá 19/8 v 18:00 Mrož (Braník), út 30/8 v 18:00 Martin (Braník)

Milan (20.7., 13:05)

Hola, hola! Zde inzerované koncerty jsou sice obvykle jiného druhu, ale uvítám, kdyby se někdo chtěl přidat k mému koncertního podzimu: 6.9. Wolf Alice, 13.10. PJ Harvey, 8.11. Placebo. Kdyžtak se ozvěte!
Vstup do pokecu

Uživatelská nabídka

Login
Listopad 2018
PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  
Prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Hledání

Poslední změna: 18.8.2018, 19:19:55