Lesní hry

Dopředu upozorňuji, že mé vyprávění bude velmi nekritické, velmi subjektivní a nezřídka bude smrdět sebechválou.

Má motivace zapojit se do tohoto podniku byla, přiznávám se, zcela pragmatická: jako nový člen na trase jsem měla potřebu se zapojit do "něčeho", a tím se zviditelnit jako plnohodnotný člen společnosti. Můj vrozený exhibicionismus nakonec převálcoval mé obavy, jestli mám síly na organizaci takového vysoce rizikového podniku a ani mě tedy nenapadlo myslet na možné poškození mé dobré pověsti, ke kterému by jistě došlo, kdyby se akce nezdařila.

Na první organizační schůzce, která proběhla u Jiravů na vsi, jsem byla zaskočena až zděšena, jak málo lidí se hodlá tohoto náročného úkolu zhostit. Chvíli jsem bojovala se svým zbabělým já, které radilo utéct, dokud je čas, ale po urputném boji nakonec naštěstí zvítězilo to charakternější ve mě. Můj pocit se však nezlepšil ani při odchodu z první schůzky. Přeli jsme se o "filosofii Lesních her" a podobně vznešených řečí jsme měli plná ústa, jenom se ne a ne dostat k něčemu konkrétnímu. Schůzku jsem opouštěla s hlubokou skepsí, strachem a přidělenou zodpovědností za sobotní dopoledne (já a Vašek Řehák). Následovalo několik dalších schůzek a mailových výměn názorů, které vyústily v rezignaci jednoho člena týmu, ale také v konkrétní obrysy celého víkendu. V červnu jsme se vypravili obhlédnout místo sehnané Jirkou Konopáskem ve Velké Chmelištné na Rakovnicku a v září se konal cvičný víkend, na kterém jsme poctivě odzkoušeli většinu disciplín včetně štvanice. Musím podotknout, že od září mnou zmítala obrovská tréma. Představa, že se v sobotu postavím před šedesát lidí věkem i náturou mého tatíka a budu jim říkat, že si mají hrát na Rychlé šípy, mě dosti skličovala. Nakonec se čas nachýlil a přišel víkend s velkým V. Módní přehlídka Rychlých šípů na Starém místě byla podle filmových kamer famózní, velkou zásluhu na tom má konferenciér Jana Jedličková alias Štětináč. Té jsem se bohužel neúčastnila, neboť jako součást organizačního předvoje jsem vyrazila již ráno na místo konání. Tam jsme po jistých obtížích způsobených mapou zdárně roznesli kanadskou štvanici a s napětím čekali, jak se uvedeme. Štvanice je podle mého názoru spolu s počasím stěžejní bod Lesních her. Když se nevyvede, těžko se pak zachraňuje i celá akce. To se naštěstí nestalo. Počasí i štvanice byly mimořádně i podle účastníků zdařilé (nutno podotknout, že štvanice byla veledílem Jirky K.). Sobota dopoledne mi přes značnou trému uběhla velice rychle, vše se vydařilo, čímž ze mě spadla podstatná část trémy a stala jsem se radostným "přinespodrž" v ostatních částech, které měli na starosti kolegové. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých disciplínách, ale něco přece jen zmínit musím: let Jana Tleskače v režii Jany a Veroniky a Prometheovka v režii Tomáše Součka. Večer tradiční a tradičně zdařilý: oheň, kytary, pivo a dobrá nálada až do časných ranních hodin a díky nočnímu dešti jsme si prodloužili spánek na celé čtyři hodiny. V neděli ráno jsme s písní na rtech, kruhama pod očima a někteří i s lehkou kocovinou vyrvali účastníky z náruče milosrdného spánku a dále je vrhali zpět do dětství a Foglarových příběhů. Odpoledne jsme si mohli konečně všichni vydechnout, poděkovat účastníkům, vyslechnout si jejich poděkování a s dojetím předat pochodeň Třináctce. Poslední, co nás ještě v tento čas znervózňovalo, byla tradiční disciplína "pořadatele zmácháme v čemkoliv", zejména proto, že jediná vodní plocha v okolí byl rybník, bahňák na návsi. Nicméně tato procedura proběhla nad očekávání galantně. Pacínek nám za účastníky vysvětlil, že jsme přece všichni dospělí lidé a můžeme se dohodnout a ne se nahánět jako děti, když víme, jak to dopadne a velmi galantně nás odvedli ke stromu (dámám bylo samozřejmě nabídnuto rámě), ke kterému nás přivázali a za krk nám nalili každému půllitr vody. Po tomto půvabném zakončení jsme zamáčkli slzu a rozjeli se ku Praze. Vraceli jsme se zcela vyšťavení a nadšení. Následovalo "tisíce děkovných dopisů" od účastníků a samozřejmě ani my jsme neopomenuli vzájemně si namazat něco medu kolem úst. A kdo tam všechno byl? Veronika, Jana Jedličková, Klára, Lenka, Iva, Vašek, Tomáš S., Jirka K., Pavel, Půlpán, já, kuchyni obhospodařovala Pavlova maminka s přítelem a dále spousta TAKových dospělých dětí.

Dobrá pověst moje ani Dvacáté trasy tedy neutrpěla velké šrámy a já byla velmi ráda, že jsem se do takového podniku pustila.

Krátce

Navigace

• novinky
• stalo se
• kalendář
• fotky
• kolem Česka
• online zpěvník
• zpěvníky
• sport
• různé
• pokec

Uživatelská nabídka