Musím v úvodu tohoto povídání přiznat, že jet do Skotska nebyl náš nápad, nýbrž ho vymysleli dvacítkoví cyklisté. Postupně nás přesvědčili, že Skotsko je ta správná země pro letní putování, ale přesvědčit nás, že SEN je ten správný organizátor takové cesty se jim nepodařilo. A tak jsme se vydali Skotsko objevovat sami. Já, Marcela a Radek. Vlakem, v pohodlí lůžkového vozu jsme si před spaním zahráli mezinárodní šachový turnaj a ráno se probudili ve francouzském Metz. Za drobného deště jsme prošli město, byla sobota 29.7.2000 ráno a město ještě spalo. Po hodině jsme pokračovali vlaky SNCF do Calais. Asi jako jediní jsme pěšky došli do přístavu, zakoupili lístky na loď Manet společnosti Sea France a vyrazili přes kanál. Moře bylo klidné, ale silný protivítr, loď brzdil a tak jsme do Doveru dojeli trochu se zpožděním. Když odešli z celního prostoru všichni Evropané, přišli jsme na řadu my a Japonci. Obávání imigrační úředníci byli, ale usměvaví pánové a tak jsme tuto překážku, kterou jsme považovali za největší ohrožení naší cesty snadno překonali. Byli jsme definitivně na ostrovech. Bylo již pozdní odpoledne, díky zpoždění lodi jsme ztratili možnost dojet ještě v sobotu do Skotska, ale nevadí, aspoň je čas si prohlédnout opomíjený,mohutný Doverský hrad, kdysi chránící vjezd do přístavu. Navečer se přesouváme do Londýna, starým anglickým vlakem, s dveřmi u každého oddílu, s návodem pro otevření dveří zevnitř: ,,Pro otevření dveří spusťte okno a použijte venkovní kliku". Zkrátka stará dobrá Anglie. A to jsme ještě netušili, že se stejným návodem se setkáváme v motorových rychlíkových soupravách jezdících rychlostí 200 km/h. Večer jsme prošli známá místa Londýna s jasným závěrem:,,Londýn je hnusný". Všude strašný provoz, před Big Benem několikapruhová dálnice, zlatá pražská magistrála. Chceme být slušní a aspoň jednou nocovat v Británii, v hlavním městě, v kempu, leč osud nám nepřál zaplatit za nocování v Británii ani zlomek libry. Když nás metro v čase blízkém půlnoci dovezlo na stanici, u které měl být dle anglického, 2 roky starého, průvodce kemp, přivítali nás cedulky oznamující, že kemp byl přemístěn na opačný konec města. A tak jsme našli park, který byl v místech, kde byl dříve kemp. Postavili stan a v nedělní ráno poněkud překvapili několik čilých angličanů venčících pejsky, či běhajících pro zdraví. Expres Velké severovýchodní dráhy (GNER) nás pak během necelých 5 hodin dopravil do Edinburgu. Návštěvu Skotska jsme tedy začali u parlamentu na Královské míli v jeho hlavním městě. Po prohlídce města jsme pokračovali vlakem Skotských drah do Dalwhinie, místa pod horami, které jsme zvolili mimo jiné proto, že nám při plánování chutnala whisky z tamní destilérky. Vystoupili jsme z vlaku, kolem jen pár domů, opodál komíny destilérky a jinak pastviny, hory, jezera. Konečně v přírodě, pryč od aut a davů turistů. Večer stavíme stan u jezera Loch Ericht, zítra půjdeme do destilérky. Destilérka byla malá, hezká, ochutnali jsme tamní produkt, pak u benzínky zakoupily mapu okolních hor a vyrazili. Podél jezera, přes les, přes rašeliniště, po chatrném mostě visícím na drátkách, stále vzhůru do hor, pod špičaté skalnaté vrcholky, na nichž místy ležel sníh. Kolem cesty se pásly koně, počasí bylo ostrovní vlhké. Ale ne tolik vlhké, abychom nezkusili koupel v horské bystřině, která z nás odplavila prach civilizace. Stan jsme postavili pod sedlem Meall ant Slugain. Úterní ráno bylo mokré, vodopády na okolních stráních zmohutněly. Ještě v dešti jsme překonali sedlo a pak se již počasí začalo lepšit. Mapa byla velice přesná, kde cesta na mapě byla, tam byla i v terénu, kde nebyla na mapě, nebyla ani v terénu, i když by se tam logicky nabízela možnost přechodu sedla. Místo toho 2 slepé cesty. Tak jsme se asi 2 kilometry prodírali půlmetrovým vřesovištěm, pak přebrodili potok a přesně podle mapy narazili zase na cestu. Ta nás vedla kolem hučícího,tmavého potoka, kterým spěchala tmavě rudá voda z rašelinišť do jezera Loch Oasian. Tam jsme měli namířeno i my. Cesta pokračovala kolem jezera lemována obrovskými rododendrony. Počasí se vybralo, vysvitlo sluníčko a tak nás voda jezera zlákala ke koupeli. Kolem dřevěného domečku s větrnou elektrárnou jsme došli na zastávku vlaku Corour. Vypadala trochu jako z westernu, uprostřed pastvin pouze 1 hotel a dřevěná služební budova dráhy s nezbytnou větrnou elektrárnou, 2 koleje a vysoké nástupiště z pražců. Na něm pestrá mezinárodní společnost turistů. S jedním Holanďanem, viditelně postiženým železnicí, se snažíme trochu konverzovat o focení vlaků a on se ještě k tomu omlouvá za vyřazení na nějakém mistrovství ve fotbale. Vlak nás pak odváží na západní pobřeží, vystupujeme jednu stanici před Obanem. V této přelidněné oblasti, kde je všechno soukromé, hledáme s obtížemi místo pro postavení stanu, ale podařilo se, spíme na pobřeží, kousek od silnice, těsně nad hranicí přílivu. Středu věnujeme civilizaci, prohlížíme hrad Dunstaffnage, navštěvujeme město Oban s přístavem a s Koloseem z minulého století, ze kterého je výhled na Hebridy. Neodolali jsme ani tamnímu pekařství. Odpoledne se vlakem přesouváme do Fort Wiliamu. Cestou vlak zastavuje v místě, kde trať vede kolem skalnatého kaňonu, aby měli cestující turisté čas tato místa si prohlédnout. Ve Fort Wiliamu jsme pátrali s Marcelou po destilérce, kterou navštívili cyklisté, a místo ní nacházíme půvabnou histrorickou cihlovou budovu staré, dnes již nefunkční destilérky. Poslední večerní vlak nás z odvezl z Fort Wiliamu na stanici Glenfinnan. Cestou na místo noclehu, již za tmy, potkáváme na křižovatce jelena, pomalu důstojnou chůzí vyšel na silnici, zastavil se 10 m od nás, koukal na nás a my na něj, abychom si ho lépe prohlédli posvítili jsme si na něj baterkou, jeho oči chvíli zářily do tmy, pak jsme ho přestali zajímat a tak zase důstojně odkráčel do lesa. My jsme podešli obrovský viadukt a kousek za ním u něj postavili stan. Nemohli jsme se příliš vzdalovat od viaduktu, zítra po ránu po něm pojede parní vlak, to si nemůžeme nechat ujít. Ráno nás probudilo přijíždějící auto, zastavilo těsně vedle našeho stanu, přes stan jsme viděli, že někdo vystoupil, šel kamsi kolem stanu dozadu, něco nesl, pak se vrátil a odjel. Asi o hodinu později, to již byl Radek venku, přijelo, podle zvuku, stejné auto znovu, majitel nám přijel říci, že nahoře v horách bude hon, že nemáme chodit mimo cestu. Až po snídani jsme zjistili důvod jeho první návštěvy, postavili jsme si stan na cestě k odpadovým jámám na zbytky zvěřiny. Pak jsme vyfotili parní vlak na mostě a vyrazili do prosluněných hor, měli jsme před sebou odhadem pětidenní pochod přes hřebeny, údolími, kolem mořských zátok a jezer k hradu Elian Donan Castle. Brzy jsme cestou narazili na první kamenný, volně přístupný domeček pro turisty, zde zvaný bouty. Byl vabaven lavicemi, nádobím, nějakými trvanlivými potravinami v tomto, neboť byl blízko civilizace a v dosahu elektrického vedení, bylo možno si i uvařit čaj v rychlovarné konvici. Ve čtvrtek bylo ale mimořádně hezky, domeček jsme jen prohlédli a dále pokračovali cestou přes sedlo k jezeru Loch Arkaig, cestou jsme přecházeli potoky, obdivovali rozhledy, okolní vodopády i pěkné pruhované skály. Počasí toho dne nás zlákalo ke dvěma koupelím v horských bystřinách. K večeru jsme potkali dvojici anglických turistů řádně vybavených proti muškám midgies: v kuklách, v rukavicích, ani kousek holé kůže midžískám nenechali. Další den jsme pokračovali úzkým kaňonem ke konci zátoky Loch Nevis, opuštěné místo, jen rozvaliny starých salaší, pár ovcí, mořské dno odkryté příbojem se spoustu vyplavených mořských živočichů, většinou mrtvých jen jednoho kraba jsme zde viděli pobíhat. Jeden starý domeček byl v zátoce upraven na bouty a v něm jsme opět potkali dvojici, kterou jsme viděli již včera večer. Chvíli jsme rozmlouvali, byli velmi trpěliví a volili velmi easy angličtinu, chodili od bouty k bouty, jsou od sebe tak 20 km, takže když máte ve Skotsku dobrého průvodce nemusíte mít ani peníze na nocleh ani stan. V této části skotských hor se vůbec lidé rádi zastavovali na pár slov. Není divu, pokud zvolili cestu jako my, čekalo je několik dní pochodu přes nádherné hory, ale bez lidských obydlí, po cestách, které, řekl bych naštěstí, turisté ještě neobjevili. Za den jsme potkali tak 5 lidi. Od zátoky jsme pokračovali po pěšince, která sice byla i na mapě, ale její povrch se dost nepříjemně pohupoval a bořil, ale i tuto nástrahu jsme překonali a vkročili do dalšího krásného údolí River Carnach. Pátek jsme zakončili prudkým výstupem pod sedlo Mam Undalain. Zde na nás poprvé pořádně zaútočili midžísky, řeknu Vám, když Vás celý večer někdo obletuje, může to býti dosti nepříjemné. V sobotu scházíme opět k moři k zátoce Loch Hourn, fotíme Zetor, který zavezla loď na jeho působiště, od zbytku pevniny oddělené pásem pro vozidlo neprostupných hor. Už asi nikdy neodjede a bude až do konce své služby jezdit mezi přístavištěm a dvěma asi kilometr vzdálenými chalupami. Obcházíme zátoku místy zúženou snad jen na 50 m a na jejím konci nacházíme opět civilizaci, několik chalup a spoustu ovcí. Nezdržujeme se, a pokračujeme zase do hor, přes zahradu domu se spoustu starých mohutných okrasných stromů. Počasí se výrazně horší, déšť i vítr sílí. Večer je mimořádně studený a mokrý, neboť máme s Marcelou narozeniny obohacujeme večeři o maliny naložené ve whisce. V noci stan Avia prohrává souboj s deštěm hnaným větrem a my se ocitáme v mokru. Prší až do rána. Dopoledne se ale nebe vyjasnilo i Sluníčko se objevilo a tak můžeme sušit. Využíváme krásného počasí a zdoláváme prudkým výstupem nejvyšší bod naší výpravy: Creag nan Damh ( 918 m.n.m) Odměnou je nádherný daleký rozhled, několik řad ostrých horských hřebenů na všechny strany, jen na západě se leskne hladina zátoky Loch Duich . Skalnatý charakter hor a rostlinstvo ovlivněné drsným severským počasím je zřejmě příčinou toho, že hory tyčící se do výšky pouhých 1000 m působí velehorským charakterem. Na zídce vedoucí zcela nepochopitelně po ostrém hřebeni dosoušíme spacáky a k večeru sestupujeme na nocleh k silnici vedoucí do Schiel Bridge. Cestou celý den chytáme žáby přítomné ve skotských horách v obrovském množství, myslíme, že žáby jsou pro Skotsko mnohem typičtější než ovce. Asi tu nemají čápy. Ale mají spoustu midžísek, v neděli večer i v pondělí ráno se o tom přesvědčujeme. V pondělí obcházíme zátoku Loch Duich, cestu nám ale komplikují všudypřítomné ploty, inu už jsme zase v civilizaci. Nakupujeme, ochutnáváme britské pečivo, sladkosti i pomerančovou marmeládu. Stan si večer stavíme na výběžku nad zátokou s výhledem na osvícený Elian Donan Castle. V úterý si jdeme prohlédnou tento hrad zevnitř a pak zkoušíme zda má průvodce pravdu, když píše, že autobusová doprava ve Skotsku je nespolehlivá. Do Kyle of Lochals se nám nechce jít asi 15 km civilizovanou krajinou a tak čekáme na autobus, první nepřijel, druhý asi s dvacetiminutovým zpožděním ano. Autobusy přijely hned 2, řidič prvního umí vydávat lístky, ten druhý jen řídí a ukládá zavazadla. Zpoždění způsobilo, že vlak, který by nás mohl ještě tento den odvézt až na sever odjel, nezbývá než prohlédnout Kyle a zvolit cestu s noclehem uprostřed, v dosti civilizovaném kraji. Spíme u města v křoví za domy, ráno odjíždíme vlakem do dalekého Wicku. Vlak z Innvernes jede stovky kilometrů přes nekonečná vřesoviště, zajíždí do Thursa a ve středu kolem poledne jsme ve Wicku. Prohlížíme milé, klidné přístavní městečko, zkoušíme občerstvení ve skotském bufetu i pivo v přístavní restauraci. Z města jdeme na výlet po pobřeží plném křičících ptáků ke 2 zříceninám Old Wicku a Sinclairu. Zvláště ten druhý si nás získal, jeho mohutné volně přístupné zbytky budov stojící na rozeklaných útesech jsme prolézali a fotili za zvuku příboje a racků, dnes jediných obyvatel tohoto hradu. Večer jsme se vrátili do Wicku, za městem na pobřeží přespali a ráno se zase vydali vlakem na jih. Po východním pobřeží jsme mířili na jih, cestou jsme se zastavili ve městě Stonehaven a zašli k rozlehlé zřícenině Dunotar tyčící se na pobřežních skalách, Radek se ještě stihl vykoupat v moři na pěkné písečné pláži. Po špatných zkušenostech s noclehem v civilizaci, a protože se nám nechtělo v závěru cesty spát v kempu, když už jsme to vydrželi tak dlouho, rozhodli jsme se dojet si na nocleh do osvědčeného asi 150 km vzdáleného Dalwhinie. Proč ne? Bylo to zadarmo. Připadali jsme si jako doma, stan jsme postavili na stejném místě, ke stejnému potůčku jsme došli pro vodu... Bylo to trochu symbolické, první a poslední nocleh ve Skotsku na přesně stejném místě. V pátek ráno jsme jeli vlakem jsme do Yorku, ze kterého jsme zase rychle utekli před vysokou cenou za vstup do tamního muzea a spoustou lidí v rozpálených ulicích. Neboť se nám při předchozích průjezdech líbilo město Durham, vrátili jsme se kousek vlakem a poklidné universitní městečko s katedrálou a hradem nás nezklamalo. Prožili jsme v něm příjemný večer. Radek si ještě stihl udělat výlet do Berwicku. Před půlnocí jsme odjeli z Durhamu, ve vlaku se sešli s Radkem a ve 3 hodiny ráno jsme byli v Londýně. Přechod raním Londýnem z jednoho nádraží na druhé byl opravdu silný zážitek. Londýn se neprobouzel, Londýn totiž vůbec nespal, na ulicích provoz jako ve dne, podchody nepoužitelné, zcela obsazené válejícími se bezdomovci a narkomany, i chodníky plné lidí viditelně pod vlivem všeho možného, v přistěhovalecké čtvrti hlasitá hudba, spousta lidí, shlédli jsme jedno oloupení, policie nikde, tedy mimo blízkosti královského paláce a bydliště ministerského předsedy. Rádi jsme odjeli stařičkou soupravou z Londýna do Doveru. Z trajektu jsme zamávali Británii, vlaky SNCF jsme pokračovali do Metz, kde jsme uvařili v parku večeři, pak nastoupili do vlaku ČD, usnuli a probudili se až při přejezdu českých hranic. Zdařilá výprava do Skotska skončila. Já a Radek jsme zašli na 5 dní do práce a další pátek jsme opět seděli ve vlacích, které nás vezli napříč Evropou. Neboť ale Radek vyrazil na cestu po evropských velkoměstech a já s Marcelou do Pyrenejí, přestali jsme plnit podmínku pro uznání akce za Dvacítkovou.